Drahoš, nebo Zeman? NE – Islám, nebo Čína – to je to, oč tu běží!

Na včerejší večer jen tak nezapomenu. Karlínské divadlo bylo narváno k prasknutí a já jsem seděla na druhém balkonu v úplně poslední řadě. Celý kotel jsem měla před sebou...

Obecenstvo bylo rozděleno na sedící „vpravo“ – což byli paradoxně podporovatelé prezidenta Zemana – a „vlevo“, což byli podporovatelé Drahoše. Protože se do divadla začalo pouštět více než hodinu před zahájením vysílání, bylo možno se porozhlédnout po podporovatelích obou táborů i předem. Kupodivu byli snadno rozpoznatelní, a to nikoliv na základě „placek“, ale na základě věku. Minimálně polovinu podporovatelů Drahoše tvořili mladí lidé, u kterých jsem měla pochybnost, zda jim bylo nad osmnáct... Podporovatelé Zemana byli různorodější, avšak minimálně o generaci starší než tato skupina „drahošovců“, nad kterými svým ú/pačesem čněl náhlavní kaktus Dominika Feriho. Mezi „zemanovci“ se objevila i řada více či méně bizarních postav – zejména mužů staršího věku, s rukama jako lopaty a v odění, které mělo svůj zářný okamžik někdy v 70. letech. U obou skupin byla zřetelně jiná nálada. „Drahošovci“ přišli na happening. Veselé postávání u baru, vzájemná obětí, smích. Zemanovci byli skleslí. Svěšené koutky úst, starost v obličejích. Postávání bokem – spíše osaměle nebo ve dvojících. Tichý rozhovor, ne nepodobný šeptání v kostele před tím, než začne mše.

V sále obě skupiny ztichly a nevěřícně zíraly na jeviště, kde se volně promenovali muži tu s vysavačem, tu s mopem. Příprava prezidentského klání před zraky publika... To mi přišlo hodně neprofesionální. A pak přišel pan Voříšek. Čekám, kdy se kdo omluví kritizovanému  panu Korantengovi, který údajně nestíhal pana Zemana na Nově... Protože jestli Korangeng „nestíhal“, tak pan Voříšek byl totálně mimo.

Samostatnou kapitolou byl příchod „první a ‚potenciálně první‘ dámy“. Paní Drahošová vešla přes jeviště – za potlesku jedné strany a projevů nelibosti druhé strany. Po jevišti nakráčela diagonálně – tedy přešla je celé. „Hele – a kde je Ivana?“ ptali se moji sousedé. Až teprve následně jsme s obtížemi zjistili, že první dáma již sedí v hledišti – přišla bez jakéhokoliv ohlasu, prostě si sedla na své místo. Myslím, že příznivci pana Zemana by byli uvítali, kdyby na příklad vstala a uvědomila ostatní, že tam vůbec je... Ale důležitý je výsledek. Obě tam byly – a přesně tak, jak je známe. Ať si každý sám určí své sympatie.

Jednou z následně vznesených výtek na adresu obecenstva bylo, že „hlučeli“ a zasahovali do debaty. Zde bych ráda uvedla to, co v televizi nebylo možná vidět: pan Voříšek opakovaně vyzval hlediště, aby „fandilo“. Takže hlediště dělalo pouze to, k čemu jej moderátor vyzval! Pískalo se, tleskalo se, volalo se „Zeman“ a „Drahoš. Ozývaly se salvy smíchu. Ale nepadly žádné sprosťárny. Prosím – žádné... Žádné výzvy typu „Drahoš do plynu“ nebo „Zeman na krchov“, ani výkřiky „debil“ – a to ani na jednu ani na druhou stranu – se prostě nekonaly. Takže by mne docela zajímalo, v čem to publikum „ničilo debatu“. Že emocionálně reagovalo? Promiňte – ale proto bylo přizváno! Jinak se mohla debata odehrávat ve studiu.

Samostatnou kapitolou je televizní přenos, který si musím sama ze záznamu pustit. Jen tak budu moci srovnat, do jaké míry televize opravdu odvysílala to, co se na jevišti skutečně odehrávalo. Za oběma kandidáty bylo velké plátno, na které se zabíraly detailní záběry obou kandidátů. Nevím samozřejmě, zda do éteru šlo to, co jsme viděli na těchto projekčních plátnech, ale  z Karlínského divadla se to jevilo tak, že zhruba od poloviny přenosu televize úplně přestala zabírat a vysílat detaily pana Drahoše. Důvodem byla jeho „řeč těla“, která pro něj byla tak nelichotivá, že detailní záběry by mohly vypadat až jeho záměrné poškozování. Pan Zeman se rozvalil v křesle (což ne že by mi to bylo zcela sympatické), občas po svém zvyku rozhodil rukama a občas typicky obrátil oči v sloup.  Pan Drahoš seděl na křesle „v pozoru“, jako – čtenáři prominou – by se mu chtělo akutně čurat. Čekala jsem, kdy si ještě překříží nohy a začne se pohupovat tak, jak to dělá každý, komu se chce, ale nemůže... Jeho diskomfort byl zcela zřejmý.

Nechci se vyjadřovat k průběhu diskuse ani k jednotlivým tématům a replikám, kterými se oba kandidáti častovali. Je na individuálním zhodnocení každého, aby si vytvořil svůj názor. Jedno však bylo nepominutelné. „levice“, kde seděli příznivci pana Drahoše, začala obrovským aplausem. Ten v průběhu debaty očividně slábl... ku konci byla tato strana publiky tak zmatena, že občas zatleskali i Zemanovi... Protože nebylo zřetelné, kde vlastně pan Drahoš skončil.

Posledních deset minut bylo očividně ubohých – a to oboustranně. Pan Zeman propadl do lehce skleslé nálady a nezapojoval se do debaty tak živě jako na začátku. Protože jej znám osobně a již to řadu let (společné dva roky ve Federálním shromáždění udělaly své), bylo mi jasné, že se začal nudit. Něco jako když desetiletému děcku nutíte chřestítko pro jednoroční, aby hrálo s ním, zatímco ono touží stavět si lego pro třináctileté. Dynamika směřující k vyšším výkonům se ani z jedné strany nekonala, u obou pánů bylo vidět, že si přejí, aby daná chvíle pominula – i když asi každý z jiných důvodů.

Shrnutí přišlo až po ukončení debaty. To pan prezident Zeman začal hledat hůlku, aby se mohl zvednout z nízkého posedu na křesle. Nakonec mu pomohla ochranka, která jej odvedla z jeviště, zatímco jej podpírala z obou stran. Tohoto zdravotního handicapu svého spolukandidáta hojně využil pan Drahoš, který vyskočil ze svého křesla a začal pózovat způsobem hodným kulturisty – opravdu – i ty vytočené nožky byly vidět! Zároveň zvedal palce jako „lajky“. Evidentně využíval situace, kdy jeho oponent opouštěl jeviště a on měl celý prostor pro sebe. Musím říci, že tento závěr nezvládl ani pan Drahoš, výtku mám i k panu Zemanovi a rozhodně nesnesitelné toto bylo od pana Voříška. Podle mého názoru si měli oba kandidáti podat ruce, společně zamávat publiku  a ve stejnou dobu opustit jeviště. Jelikož je známo, že pan Zeman je „slabej na nohy“, měl to být pan Drahoš, kdo měl za ním přijít a dle Gutha Jarkovského jako osoba mladší osobě starší a jako osoba níže postavená (kandidát na prezidenta) osobě výše postavené (úřadujícímu prezidentovi) nabídnout pozdrav. Zeman měl ruku přijmout. Oba pánové si měli navzájem poděkovat za rozhovor. Toto se nestalo a já to považuji za společenské faux pas.

Ke kandidatuře obou zájemců o prezidentský úřad jsem napsala již před tímto kláním úvahu, kterou si dovoluji p.t. čtenářům níže předložit. Chtěla bych  však zdůraznit jedno: perzonalizace politice neprospívá – jde o ideje, nikoliv o osoby. A ty ideje jsou jasné – a vyplynulo to jednoznačně i z debaty: Islám nebo Čína?

Kdo chcete, můžete číst dál.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo to na jedné z prvních schůzí Federálního shromáždění v létě 1990, kdy se ozval z pléna poslanec a pozdější ministr kultury Pavel Dostál a protestoval proti způsobu hlasování. Stejně jako tehdy já totiž nepochopil, že ke konečnému znění zákona se propracovává postupnými hlasováními o pozměňovacích návrzích, takže nakonec se výsledné znění právní normy kroutí jako had, jehož jednotlivé části těl navíc vůbec nemusí být navzájem přizpůsobené. Legislativa, jak jsme společně zjistili, je něco jako tvorba středověkých či starověkých chimérických zvířat: tělo lva a drápy orla, ocas hadí, obličejem se to tváří jako člověk. Oba jsme se původně domnívali, že o jednotlivých verzích zákona se hlasuje jako o celcích. Člověk (ano, i poslanec je člověk) si vybere ten, který se mu líbí nejvíce a u které verze se shodne nejvíce hlasujících, ta verze zákona je přijata. Místo toho však tvorba zákona nabírá nejrůznější zákruty. Jedním z nejdůležitějších momentů práce poslance je vysledovat, do jaké míry se na základě přijatých pozměňovacích návrhů může s konečným zněním zákona ztotožnit – a tím pádem pro něj hlasovat – anebo neztotožnit, a tudíž pro něj nehlasovat. Prakticky nikdy se nestane, že by byť i jen jediný poslanec ze zákonodárného sboru byl s konečným zněním zákona spokojen. Vždy se podle někoho najde něco, co by bylo potřeba ještě vylepšit, dodat, případně odebrat. To, o co se bojuje, o co se hlasuje, je poměr toho přijatelného a nepřijatelného. Když to je 80 ku 20 tak to je skvělé. Když to je 70 ku 30, tak je to dobré, 60 ku 40 začínají pochyby, jestli to má smysl... A v obzvlášť vypjatých chvílích se můžete dopracovat k tomu, že se z 51% se domníváte, že zákon je potřebný a je nutno jej přijmout a z 49% je předmětný návrh zákona katastrofa...

Sama jsem si tím prošla za ty dva roky svého poslancování mnohokrát. Někdy byla situace tak napjatá, že jsem se musela uchýlit na jediné jakžtakž soukromé místo, které ve „Federálu“ bylo, totiž dámské záchodky (zapomeňte, že by poslanci měli své kanceláře!) a tam jsem plakala. Vzteky. Naštváním. Bezmocností. Ponížením. Pak jsem si umyla oči a šla jsem za skřípání zubů hlasovat.

Asi nejhorší situaci jsem zažila při projednávání zákona o mimosoudních rehabilitacích – restitucích, kde jsem byla spolu s Rostislavem Senjukem a Václavem Bendou zpravodajkou k zákonu, takže jsme jednotlivé pozměňovací návrhy fakticky představovali. Bylo jich nepočítaně a ty, které jsem považovala za obzvláště nutné, za ty, které by mohly dle (nejen mého) názoru přispět opravdu podstatně ku zlepšení zákona, padaly pod stůl jeden za druhým. Zákon začínal dostávat zcela šílenou podobu, protože mnoho kolegů poslanců již mělo na mysli zákon o tzv. velké privatizaci, o kterém se mělo hlasovat vzápětí – a považte, kdyby se restituovalo přespříliš, nebylo by co privatizovat, že...

Okolo půlnoci jsem byla už úplně vyčerpaná, na dně svých sil a v zásadních pochybnostech, jestli vůbec má smysl zákon ve znění odhlasovaných pozměňovacích návrhů přijímat. Moje rozpoložení zpozoroval vedle mě sedící předseda vlády Marian Čalfa. Naklonil se ke mně a tiše mi pošeptal: „Paní poslankyňa, stále to je vládny návrh – ešte stále jej môžem stiahnu“. Jako kdyby do mne vjel blesk...  Přestala jsem se soustředit na jednotlivé nedokonalosti, ba i očividné chyby zákona (některé z nich se podařilo napravit rozhodnutími Ústavního soudu v roce 1993, i když zdaleka ne všechny) a celý zákon jsem uviděla v jeho celistvosti. Byl to podobný pocit, jako popisují ti, kteří přežili svou klinickou smrt a viděli, jak se vznáší nad svým vlastním mrtvým tělem. Následoval obrovský příliv energie, který pramenil právě z onoho celostního poznání – a hlasování jsme dotáhli do konce, který byl nakonec úspěšný.

Slova Mariana Čalfy měla zásadní (byť skrytý) význam nejen pro tento zákon, ale stala se jedním z kamenů, na kterých jsem postavila svůj život. „Stiahneme to?“ Ptám se vždycky znovu a znovu, když se dostávám do nejednoznačné situace.... a snažím se dostat do onoho „flow“, který mi umožní celostní pohled a rozhodnutí, ve kterém to správné převáží nad nesprávným.

Mnozí si nyní mohou říci, že výše popsaná epizoda je důkazem toho, jak je politika špinavá a plná kompromisů. Ano, je plná kompromisů. Avšak nejen politika. Kompromisy děláme každý den – a mnohokrát. Lidé jsou živočišný druh vyznačující se mimořádnou sociabilitou. To, že „si děláme, co chceme“ je z velké části iluzí, protože naše možnosti jsou vždy ovlivněny řadou faktorů, které těžko můžeme změnit. Každý můžeme vydat úsilí na jejich změnu – a taky musíme. Ale tvrdit, že výsledek čehokoliv – soukromého života, podnikání, zaměstnání, je 100% výsledkem jen a pouze našeho rozhodnutí, na které nemají ostatní lidé žádný vliv (a to nemluvím o počasí, socio-ekonomickém statutu, intelektu a ani náhodě, která nás ovlivňuje víc, než si myslíme), je prostě nesmysl. Vždy a ve všech směrech se jedná o kompromis. Jediné, o čem můžeme ve skutečnosti opravdu rozhodnout je, co je pro nás z těch 51% přijatelné, a co nikoliv.

V podobné situaci se nacházíme nyní, před druhým kolem prezidentských voleb, kdy je národ rozdělen na „zemanovce“ a „drahošovce“ a výrazy obou táborů a jejich přívrženců ve směru k táboru opozičnímu již dávno přesáhly mez, kterou by bylo možno nazvat „přesvědčování oponentů relevantními nástroji, zejména fakty a argumenty“.

Než se pustím do identifikace toho, o co dle mého názoru ve skutečnosti ve volbě českého prezidenta jde, dovolím si předeslat jednu velmi důležitou informaci, která, žel, v rámci vzájemného spílání nezazněla. Obecně se má za to, že důvodem, proč se konají referenda nebo celonárodní hlasování je nalezení NEJLEPŠÍHO kandidáta, případně přijetí NEJLEPŠÍHO rozhodnutí. To je fatální omyl. Důvodem takovýchto hlasování je přijetí nikoliv nejlepšího, ale MAJORITNĚ PŘIJATÉHO rozhodnutí. Ano, na velikosti záleží. S rozhodnutím je totiž spjatý jeden velevýznamný životní aspekt, který platí jak pro jedince, tak i pro národy. (Předesílám: vždy, když hovořím o národu, mám na mysli národ politický, tedy „národ“ sdílející jeden stát a jednu jurisdikci, nikoliv národ v etnickém, či, nedaj bože, dokonce v rasovém slova smyslu). Tímto aspektem je zodpovědnost. Pouze tehdy, jestliže můžete o svém osudu spolurozhodnout, můžete za něj nést zodpovědnost. Jde tedy o to, aby se hlasováním národ sjednotil, ZA CO chce nést zodpovědnost. V našem případě jde o rozhodnutí, za činy KTERÉHO PREZIDENTA chce nést národ zodpovědnost.  To, že jedna strana „vyhraje“, vůbec neznamená, že ona vyhravší majorita udělala správné rozhodnutí. Je to zase úplně stejné jako v soukromém osobním životě. Jen za to, co můžete ovlivnit, o čem sám (i u vědomí veškerých limitů, nastíněných výše) člověk rozhodne, je ochoten nést zodpovědnost. Jestliže je výkon volby – a tím výkon zodpovědnosti – odepřen, přechází osoba (či národ) do apatie, ze které jej může vytrhnout pouze nová šance vzít osud do svých rukou. Proto dle mého názoru argumenty, že někdo má pravdu či nemá pravdu, je argumentem až druhotným. Podstatou svobody je i svoboda se mýlit.

Z prezidentského klání je zřejmé, že voliči se rozdělili do dvou táborů, z nichž každý zobrazuje jeden úhelný problém, kterému Česká republika ve své podstatě čelí. 

První hrozbou je naše propojení s Čínou, což je tvrdá komunistická diktatura nakombinovaná s ekonomickým kapitalismem, připomínajícím svými vnitřními vztahy polovinu evropského devatenáctého století. Je to země s obrovským ekonomickým potenciálem, avšak s nedostatkem surovin. Země, která si po tisíce let o sobě myslí, že všichni ostatní jsou barbaři. S tímto totalitním kolosem je volně propojeno Rusko, k jehož globálním zájmům je rovněž možno pociťovat – řečeno diplomaticky – značnou nedůvěru, pramenící právě z toho, že po formální stránce komunistickou diktaturu překonala, avšak o realitě tohoto překonání můžeme mít odůvodněné pochybnosti.

Druhou hrozbou je islám, opět totalitní ideologie, navíc převlečená za náboženství a dožadující se a zneužívající naše právo na svou ochranu právě z tohoto důvodu. Muslimské země jsou bohaté na suroviny, jmenovitě ropu, kterou zbytek světa nutně potřebuje (pravděpodobně včetně Číny) a z valné části drží vládou nad touto surovinovou základnou zbytek světa tak říkajíc pod krkem. Muslimové jsou přesvědčeni, že nevěřící jsou neplnohodnotné bytosti, které, pokud na islám nepřestoupí, si nezaslouží sebemenší ochranu. Maximálně mohou muslimům sloužit.

Ve své nadřazenosti si je čínský i muslimský názor na ne-číňany a ne-muslimy v podstatě velmi blízký.

Podle mého názoru je vnímání OBOU ideologií jako zásadních hrozeb zcela relevantní. To, o co jde, jsou perspektivy, které nám (a zde si dovolím paušalizovat, nám Evropanům a Američanům, nám nositelům euroamerické kultury, nám, kterým, možná s obrovskými chybami, jde o blaho světa jako celku, a to bez ohledu na ideologii) ta či ona hrozba nabízí, že bychom ji mohli proplout sice „se ztrátou desítky“, ale přece se zachováním vlastní integrity, vlastní duše.

Lapidárně řečeno, prezident Zeman považuje za akutnější hrozbu naší zemi ze strany islámu, prezidentský kandidát Drahoš a jeho podporovatelé považují za větší hrozbu Čínu a potažmo jejího lehce liknavého spojence s vlastními dalšími zájmy, totiž Rusko.

Než se pustím do dalšího rozboru, dotknu se ještě vedlejších aspektů.

1) Především – příští civilizační střet se odehraje zcela bezpečně mezi Čínou a islámskými státy. A to nejen proto, že Čína je jediná schopná se islámské agresi úspěšně postavit, ale především proto, že půjde o střet ekonomicko-politický. To se jednoznačně rýsuje již v Africe, kde euroamerická civilizace i se svou veškerou „humanitární pomocí“ fatálně selhala a Afrika se dostává pod zásadní vliv Číny. Lze očekávat, že z ekonomických důvodů se s různými Boko Haram a podobnými útvary Čína dříve či později zcela pragmaticky vypořádá. Lze předpokládat, že od rovníku pak půjde směrem nahoru a nespoléhala bych na to, že Sahara ji zastaví.

2) Druhým aspektem je, že kromě islámských států a Číny neexistuje geopolitický útvar, který by byl schopen–ochoten do tohoto střetu civilizací vstoupit, případně mu zabránit. Jižní Amerika má dost svých problémů, zejména ekonomických a je relativně od místa střetu nejvzdálenější. Totéž platí pro Austrálii, která navíc čelí přílivu islámu ze severu a zatím se vůbec nezdá, že by tento problém dostatečně reflektovala – rozhodně ne tak, aby se před ním ochránila. Austrálie je na tom obdobně jako Evropa, ovšem s tím drobným rozdílem, že se v ní nacházejí další suroviny, potřebné k rozvoji – snad kromě masivních ložisek nafty. USA se snaží vyřešit své problémy – a že jich není málo – přičemž zásadní kartou je blíže neurčená míra vlastnictví amerického národního bohatství čínskými subjekty či přímo vládou, a to včetně amerických vládních dluhopisů. Indii nepočítám – opět má svých starostí více než dost. Částečně je paralyzovaná střetem s islámem již nyní: vždyť se úplně zapomnělo, že součástí Indie byl původně i Pákistán a důvodem jeho odtržení byla právě převaha islámu na jeho území. Z druhé strany je Indie ohraničena malou, leč opět islámskou Bangladéší a ze severu se na ni valí Čína. Indie to v následujícím střetu rozhodně nebude mít jednoduché.

3) Evropa je naprosto zanedbatelná část zeměkoule. Už Čingischán se odtud dobrovolně vrátil, protože byla příliš chudá. Je fatální chybou islámských zemí, které o získání Evropy usilují, když se domnívají, že dobývají bohatý kontinent. Jediné bohatství Evropy jsou její obyvatelé se svými kulturními návyky. Pokud nebudou tyto návyky a tito obyvatelé chráněni, z Evropy se rychle stane druhá Jihoafrická republika nebo Zimbabwe.

4) Skutečným paradoxem je, že obě strany, tedy Čínu, potažmo Rusko na straně jedné a islámské země na straně druhé vyzbrojila (a to jak proti sobě navzájem, tak i proti ní samotné) právě euroamerická civilizace. Je to euroamerická (tedy naše) průmyslová revoluce, naše vynálezy a naše dovednost, která vytvořila globální společnost. I u vědomí obrovských úspěchů a neuvěřitelného rozvoje jihovýchodní Asie, Japonska, Číny a mrakodrapů v islámských zemích, nelze než konstatovat, že se u nich jedná v nejlepším případě o rozvíjení euroamerické kultury. V horším – dle mého názoru nepoměrně častějším případě – se jedná o plagiát. A plagiáty, jak známo, nefungují. (Klidně mi nadávejte do namyšlených europocentristů, ale nejdříve se podívejte na to, co z předmětů, které jsou na světě používány, bylo kde vymyšleno. Kritizujte mne teprve pak.)

Nu a nyní k tomu vlastnímu střetu, který je, dle mého názoru skutečně čínsko-islámský. Přesto v něm hraje svou roli i taková z globálního hlediska nepatrná událost, jako je volba prezidenta země, jejíž počet obyvatel je zhruba poloviční než hlavního města Číny a HDP je hluboce pod úrovní rozpočtů nadnárodních ropných společností. I když se z globálního pohledu jedná o „drobek“, od doby, kdy znám „efekt motýlího křídla“ víme, že i nepatrná změna výchozích podmínek může přinést zcela nepoměrně velké odlišnosti a změny. Tedy, že i volba jednoho pseudomonarchy v nenápadné kotlince v ještě nepatrnější Evropě může přinést změnu poměru sil. I proto jsou tábory obou prezidentských protivníků zcela bezpečně podpírány mocným přílivem financí i ideologií svých zahraničních příznivců. Jen pro úplnost podotýkám, že aspekty jako je zdravotní stav kandidátů, jejich závislost či nezávislost na alkoholu, schopnost stáhnout králíka či cokoliv jiného, jsou kvalitami zcela zástupnými, nerozhodnými a nerozhodujícími. Rozhodný je pouze onen zásadní úhelný střet: komunisti a postkomunisti anebo islám?

Rozhodnout o této otázce je samozřejmě naprosto nad možnosti tohoto krátkého pojednání, proto si dovolím letmo nadhodit jen pár aspektů, které jsou pro rozhodnutí podstatné.

Především – oba systémy jsou v úplném rozporu s tím, co euro-americká společnost považuje za svůj největší výdobytek, totiž koncept lidských práv. Je to vnímání všech lidí jako bytostí, které si jsou navzájem rovné v lidské důstojnosti, a to – jak praví na příklad Listina základních práv a svobod ČR a velmi podobně i v ostatních euroamerických právních řádech – „bez ohledu na pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ K tomu, že všichni lidé si jsou rovni ve svém důstojenství, dospěla Evropa za strašných obětí, završených druhou světovou válkou a holocaustem. (Problém je, že páni politici si pletou tu rovnost v důstojenství s rovností absolutní).

Na lidská práva můžeme jak s ohledem na Čínu, tak na islám zapomenout – v islámu pak máme ještě „bonus“, totiž, že diskriminuje nejen vně své ideologie, ale i dovnitř, totiž ve směru k ženám a z velké části i k dětem.

Dále však již dochází k rozdílům, které je nutno dle mého názoru zohlednit. Především: islám není jen ideologií, ale je také samostatným ekonomickým a právním systémem. Čína, přes veškeré výhrady k jejímu právnímu řádu, adaptovala principy euroamerického právního řádu do konceptu svého současného právního řádu. Totéž platí o ekonomice. Islám chce odlišný ekonomický systém, postavený na islámu. Čína stojí na euroamerickém ekonomickém konceptu – jen ho chce ovládnout. To je dle mého názoru zcela zásadní rozdíl, totiž rozdíl v systému. Splynutí euroamerického práva s islámským právem není možné, s čínským ano (ano, já vím, že skřípete zuby, ale pamatujte – 49%...). Čína nás hodlá ovládnout na základě našich vlastních ekonomických pravidel a našimi vlastními ekonomickými nástroji. Nechce z nás udělat Číňany. Islám nás chce ovládnout na základě jejich ekonomických nástrojů a chce z nás udělat muslimy. To, o co se hraje, je ve skutečnosti nikoliv ekonomika, ale naše duše. S muslimy ji ztratíme, s Číňany tomu tak nemusí být.

Pokud se máme rozhodovat mezi totalitní Čínou a Ruskem a totalitním islámem, musíme také vzít v úvahu, zda je zde nějaká možnost, že se jeden či druhý systém zřítí svou vlastní vahou podobně, jako se zřítilo (pravda, za významného ideologického vedení Ronalda Reagana) sovětské impérium. Paradoxně, z tohoto hlediska je výhodné přidat se na slabší stranu. Jak to tedy je? Islám vznikl před 1400 lety. Od té doby stále expanduje. Zemi, kterou islám dobyl, již nikdy neopustil. Existuje jediný historický příklad, kdy se podařilo dobytá území muslimům vyrvat zpět – a to je španělská reconquista.  Moderní dějiny nic takového neznají. Vzpoury proti ajatolláhům dopadly v Íránu tragicky. Pokud islám někde ustoupil, pak to bylo pouze v řádu desítek let a obvykle pod tlakem další totalitní ideologie. Příkladem tohoto dějinného vývoje může být Afghánistán, kde byl islám dočasně a pouze ve vládnoucí špičce vytlačen komunistickým režimem. Návraty islámu byly o to krutější. Naproti tomu pády komunistického režimu známe velmi dobře. I když se nám současné Rusko nelíbí a považujeme jej za totalitní, není to totalita komunistická. Řekla bych, že to je totalita carská. I v samotné Číně je komunismus relativně mladým státním uspořádáním, přičemž již v průběhu své aplikace byla tato ideologie přinucena k významným ústupkům – na příklad v době po tzv. „kulturní revoluci“.  Pád komunistického režimu si alespoň moje generace umí velmi dobře představit.

K pádu každé ideologie přispívá zásadní měrou neideologické faktory.

Je pravda, že dnešní mladí Číňané, lidé, kteří se ekonomicky vzmohli, dostali brutálním útokem komunistické armády proti ne-komunistické opozici, ke kterému došlo na Náměstí Nebeského klidu 3. – 4. června 1989, životní lekci.  Ta dovedla dnešní Číňany k zájmům o materiální statky, v jejichž získávání mohou realizovat. Ovšem to, kolik má kdo kabelek Luis Vuitton, se stane jednoho dne – dříve či později – nerozhodným. Čína je masakrována nedostatkem ochrany veřejných statků, a to zejména krutě znečištěným životním prostředím. Toxické jsou voda i vzduch. Toxicita se odráží v masovém nárůstu smrtících chorob – onkologických onemocnění, kardiovaskulárních chorob, těžkých alergických onemocnění. To se jednou přestane líbit i bohatým. Stejně tak bohatí jednou přestanou hrát onu „hru na školství“, které je poznamenáno výukou jednoznačných a jedině možných odpovědí na testovací otázky, výukou, která neví nic o kreativitě, nutné podmínce rozvoje každé ekonomiky. Jejich děti nenajdou uplatnění nikde jinde než právě v Číně, jinde budou „nadrcené“ odpovědi nepoužitelné.  Budou za hlupáky.  A to se bohatým taky nebude líbit.

Kupodivu obdobná situace se začíná objevovat v některých částech islámského světa. Írán znovu protestuje pochodem statisíců – pravda, bez pozornosti „Západu“, tím méně jeho pomoci.  V Saúdské Arábii proběhla v létě čistka, o které radno si nic nemyslet, protože není zřejmé, zda se jednalo o vnitrostátní, respektive vnitroklanový převrat u Saudú anebo to skutečně má být odklon od tak zvaného „radikálního“ islámu. Jde ovšem také o to, zda skutečně existuje něco, jako je „neradikální“ islám. Tohoto vývoje nevidíme ani náznaky. Co však vidíme je, že ropné bohatství přineslo muslimským národům rozvrat. Její mládež je zvyklá na bezpracný a bezstarostný život. Nemá zájem o vzdělání, o práci nehovoře. Kolik ropy ještě zbývá k vytěžení, na jak dlouho zásoby vystačí, to je otázka, na kterou neumí odpovědět ani nejkvalifikovanější prospektoři. Jisté je, že navždy to není. Na druhé straně zde ale vidíme nikoliv uvolňování, ale naprosté utužování islámského režimu. Turecko se stalo opět pro Evropu zásadní hrozbou – hrozbou o to větší, že má status evropského spojence. Jeho politika však jednoznačně míří k ovládnutí Evropy a její islamizaci. Jak se ukazuje, bitva u Vídně rozhodně nebyla ta poslední. Indonésie a Malajsie jsou země, kde islám bobtná pod povrchem. Příklad Kosova zřetelně ukazuje, že „politika děloh“ přináší své ovoce vlastně rychleji než ideové zvraty, způsobené politickými nástroji.

Pohlížet na dnešní svět optikou co je „blíž“ a co je „dál“ je z valné části zavádějící, ale stejně jako jsem dříve uvedla, že „na velikosti záleží“, záleží i na vzdálenosti. „Drang nach Osten“ je nahrazen za „Drang nach West“. Migranti, jejichž zájem stát se členy našeho národa v onom politickém slova smyslu je více než diskutabilní, volně a protizákonně prochází Evropou. Že v ČR nejsou? Žijeme v zemi, kde z každého jejího místa není na nejbližší hranice vzdušnou čarou dále než 200 kilometrů. Tedy – Čína se (ještě) nepohnula. Islám ano.

ÓM MANI PADMÉ HÚM

Proto, a to u vědomí všech negativ z toho plynoucích, u vědomí, že volím 51% ku 49%, volím Čínu.