Novičok je chemickou zbraní třetí generace, takzvanou nervově-paralytickou látkou. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století řešily vojenské velmoci zásadní problémy s chemickými zbraněmi, jejich efektivitou, ale také možnostmi skladování a bezpečného kontaktu s nimi ve stavu před jejich použitím. „Problémy s výrobou a skladováním zásob konečných jednosložkových bojových chemických látek a rovněž náročná a drahá likvidace vadné a expirované (s prošlou lhůtou) chemické munice, nesouhlas místního obyvatelstva, činnost ekologických organizací a v neposlední řadě i absence nových bojových chemických látek s potřebnou extrémní stálostí při   skladování vyústily v zahájení programu binární chemické munice,“ lze se dočíst ne webu Chemické-listy.cz. Pro tento nový program byly nakonec vybrány dvě nervově-paralytické látky – sarin a VX, látka použitá v pozdější době například japonskou sektou Óm Šinrikjó ke čtyřem vražedným útokům nebo k usmrcení bratra severokorejského vůdce Kim Čong Nama v malajsijském Kuala Lumpuru. Čtenáři prostí zahraničních informací, avšak zběhlí ve filmové tvorbě, si pak zajisté vybaví hollywoodský trhák Skála se Seanem Connerym a Nicolasem Cagem, kde pomocí VX-ky chtěli teroristé provést útok na San Francisco.

Už ve zmíněné, pro dnešní čtenáře dřevní době, se řešilo dvojsložkové či několikasložkové složení –  binární – bojových látek. Pro bojové účely – munici s menší náplní byla v uvedené době navržena prášková síra; a pro munici s větší náplní (a tedy i s problémy spojenými s promísením obou komponent) pak kapalný dimethylpolysulfid. Požadavek na dostatečnou stálost složení toxické zbraně byl u této nové binární látky přesunut na složky, které byly podle zadání samy o sobě netoxické nebo toxické jen málo.  Komplikovaná  pak byla složitější konstrukce chemické munice, menší náplň, ale naopak možnost snížení některých bezpečnostních konstrukčních prvků,“ napsali ve své práci Potenciální bojové látky Emil Halámek a Zbyněk Kobliha z Ústavu  ochrany  proti  zbraním  hromadného  ničení z Univerzity obrany ve Vyškově.

Postupné zdokonalování chemických zbraní třetí generace vedlo podle autorů práce k poznání, že použití tehdejších lídrů chemické války, sarinu a látky VX, nemůže splnit veškeré cíle bojového efektu. Řešením nedostatečné stálosti (perzistence) sarinu a těkavosti VX měla být takzvaná látka se střední těkavostí (IVA). Tato bojová chemická látka také nebyla úplně stabilní, v závislosti na teplotě se přeměňuje na tuhý netoxický produkt. Její  toxicita  blížící se látce VX, společně se zvýšenou těkavostí umožňuje v reálných  podmínkách vyřadit živou sílu působením par přes kůži. Tuto schopnost do té doby vyráběné klasické bojové chemické látky při použití ve volném terénu a celkovém rozpětí teplot postrádaly. Nová cesta ve vývoji bojových chemických produktů byla nasnadě.