Sdělil nám to mladý cikánek Pepa, který se živí občasnou výpomocí na stavbách, mění ubytovny podle jejich ceny a přístupu ke „klientům“ a žije životem ptáčka-zpěváčka – ze dne na den, když se urodí, s chutí se napije, když je bez peněz, žadoní alespoň o cígo a kručí mu v břiše.

Bordeláři! Ostuda!!!

„Měli jsme je tady, ty, co ztropili tu ostudu v plzeňském Kauflandu,“ říká a pokračuje. „Už zas táhli o dům dál. Dělají jenom ostudu a bordel.“ Podle Pepy  „hákovali“  pravděpodobně v jedné z nesčetných montoven v takzvaném plzeňském průmyslovém areálu na Borských polích, bývalém to vojenském  letišti a dnes, respektive donedávna nazývaném honosně podnikatelským inkubátorem. Tady se vylíhly nejen zajímavé firmy a společnosti, ale také montovny, které „produkují“ stovky Moldavanů, Rumunů, Ukrajinců. Ti se sem dostali prostřednictvím agentur, kterých naše země má tisíce, a z nichž mnohé raději zvolily registraci v Polsku, aby nebyly tak rychle k dosažení různými orgány a institucemi.

Takže tady pracovala velká skupina zmíněných Romů, která z nějakého, nám  neznámého důvodu, změnila adresu a agentura ji přesunula jinam. Nevydržela tam prý dlouho, takže se spíše zdá, že jim  firma „dala tři měsíce a pak pápá“. Anebo možná něco rumunští Romové provedli – při zkušenostech z obchoďáku je to dost pravděpodobné, ale nepředjímejme. Každopádně nešlo jen o muže, ale celé velké rodiny.

A ty dělaly v Horní Bříze kolosální zle. I tak je v Horní Bříze neuvěřitelná koncentrace ubytoven. Do dolní části města, kde jsou rodinné vilky, paneláky, si je místní nepustí. Ale horní část, která byla dříve ekonomicky dominantní – vždyť zde byla velká keramička, kterou s velkou chutí po sametové revoluci zprivatizoval rakouský Lasselsberger – tam je prostě Klondike.

Ubytovny, kam se (ne)podíváš

Neslavný konec dříve tak slavné výkladní československé skříně, zvané Západočeské keramické závody, vidíte v horní části obce na každém kroku. Opravené ředitelství je ubytovna. Prvorepublikové vilky bývalých vysokých úředníků a ředitelů jsou povětšinou skoupeny za pár šupů.

Jako by se svět zastavil. Češtinu neuslyšíte. Ani romštinu ne, ale ruštinu, ukrajinštinu a pak balkánské jazyky, rumunštinu nevyjímaje. Svéráz je i v občanském vybavení a servisu, ale také v obslužnosti. Jako by železniční trať a nádraží, pro dnešek naprosto předimenzované, ale tehdy životem pulzující, působí jako demarkační čára. Ještě že se tu nedávno usídlil Vietnamec s prodejnou potravin, jinak by lidé museli přes více než kilometr „do města“, do části vilek a paneláků, kde se žije o poznání lépe, kde máte doktora, obchody, služby…

Také autobusová doprava, se kterou vydatně a dost nelogicky zamíchal Plzeňský kraj, pro který nyní jezdí i pražské autobusy Arriva a nikoliv ČSAD, zastavuje na sídlišti – otočí se a autobusy a jejich řidiči jako by prchaly pryč, a pak zas jiné linky „stanicují“ na vzdálené půldruha kilometru silnici, výpadovce na Most. To je ale druhá linie autobusů, které až asi na dvě výjimky nepřekročí hornobřízskou demarkační čáru. Jste-li bez auta či imobilní, máte smůlu. Jo – pro zajímavost a obveselení. Máte-li chuť na pizzu nebo hotové jídlo, můžete se podívat jen do své ledničky či mrazáku. Auto z necelých deset kilometrů vzdálené Plzně vám čerstvé papu prostě nepřiveze, protože to už je daleko. I kdybyste platili třeba embasovanou zlatou kartou.