„Politická korektnost se týká nekonečného sporu v každé společnosti o tom, kdo má právo definovat, jaké jsou věci, co to je, co se okolo nás děje. Ti, kteří se považují za strážce politické korektnosti, trvají na tom a domnívají se, že jsou to právě jen oni, kteří mají právo definovat to, co je tak, jak oni vidí. Svým způsobem věří zvláštní představě, že když se o některých věcech nebude mluvit, tak přestanou existovat. A stejně dětinské představy jsou, že když se o některých bude mluvit tak, jak oni by si přáli, takže se takové stanou. To ‚poručíme větru dešti‘ je reálný příklad politické korektnosti,“ uvedl na začátek Robejšek.

Zamlčováním do neexistence

„Když řekneme, že věci nejsou takové, jak se vám všem zdají, jsou úplně jiné a ty věci, které se odehrávají a mají odehrávat tak, jak si to představujeme, tím kouzelným proutkem dosáhneme toho, že se ty věci tak opravdu stanou. Spousta lidí podléhá představě, že stačí některé věci zamlčet a ony prostě zmizí. A některé věci si tak nějak přimodlit a ony vzniknou. Fakticky to není nijak veselé. To znamená, že společnost se ubírá o možnost soutěže myšlenky. Tím, že věci pojmenováváme, tak se snažíme určit, jakou mají podstatu, co jsou, hledáme pravdu. Každý ze svých pozic a tím pádem i s určitou tendencí věci zkreslovat, ale právě proto, že každý může říci, co si támhle o tom myslí, z toho plyne, že vzniká možnost najít něco, co nejvíce odpovídá tomu, jak ten sloup v realitě vypadá.

Když tento diskurs zakážeme, tak se obíráme o možnost poznat svět a tak se automaticky deklasujeme o možnost jej nějakým způsobem ovlivnit a změnit v náš prospěch. Protože my ani nevíme, kde jsme, protože jsme si zakázali určité myšlenky, předpoklady, vlastnosti. Protože ty nejsou přijatelné. A v tu chvíli jsme si zakázali přemýšlet, poznávat a kastrovali jsme schopnosti společnosti reagovat rozumně, reálně a racionálně na svět, který už je tak dost komplikovaný, abychom využili každý prostředek, který máme. Když se ptáme, co nás ohrožuje, když se ptáme o bezpečí a nebezpečnosti, tak vlastně potichu v duchu myslíme na určitá ohrožení.,“ uvedl Petr Robejšek.

Byznys se strachem

Schneider na to pak reagoval: „Pro mne je velmi nebezpečný jev, který bych nazval manipulace se strachem. Společnost je přestrašená. Když si vezmete tu produkci hollywoodských filmů od obrovských mravenců, včel, nebezpečných anakond, požárů, neštovic… Lidé na to chodí a mám pocit, že si vypěstovali závislost na strachu, že potřebují svojí dávku strachu, že se potřebují bát. Pak se tady děsí celkem náhodných, běžných věcí a mluví o tom, že je ohrožena jakási identita, ale já ty lidi shledávám prázdnými. Možná vyheknou poprvé ráno, když se vidí v zrcadle. Společnost je vyděšená, snadno manipulovatelná a velmi křehká a málo odolná. Říkalo se, že není nic nedemokratického srazit svého soka ze schodů, protože to je na férovku, je to tváří v tvář, není to žádný útok zezadu. Prostě já mu poskytnu tu výhodu mužného souboje. Takové řeči, že toto se tady nenosí a toto by v demokracii být nemělo – já myslím, že to je jeden z příznaků té choroby, že se lidé bojí pojmenovat věci pravými jmény. Tady se nosí, že člověk musí být kluzký jak čípek, aby byl do příslušných míst dobře aplikovatelný, a pak té kariéře nic nebrání.“

Ohrožujeme se sami, protože se nedokážeme cíleně pobavit co je a není důležité, vysvětloval Schneider. „Tvrdě a korektně. Zjistil jsem, že například jak s určitou hrozbou pojednávají – a je poněkud banální – je to sníh. Britové nepoužívají sněžné pluhy, nepoužívají sůl a nepoužívají zimní pneumatiky. Oni si spočítali, že když nasněží, což je asi pět dní v roce, tak že se vyplatí zůstat doma a nevydávat peníze nesmyslným způsobem kvůli pěti dnům v roce. To znamená, my se snažíme všechna nebezpečí porazit na hlavu, ‚poručit větru dešti‘ a já myslím, že k určité velikosti patří i kalkulace, že tedy něco projedeme, ale že se z toho nemusíme zbláznit.“

Minimum nákladů, maximum zisků

Robejšek pak pokračoval slovy: „Naše západní společnost je ohrožena zejména tím, že má vychytané všechny myšky. Tyto společnosti, jejich organizace a fungování, jsou založené na předpokladu nebo na cíli dosáhnout toho, co chceme, to znamená fungování společnosti, co nejlevněji a co nejrychleji. Této filozofii jsme se všichni upsali a to je v mých očích právě ta největší zranitelnost toho západoevropského modelu, který se snaží optimalizovat všechny procesy tak, aby to skutečně probíhalo jako ve výborně fungující firmě. Tedy – s co nejmenšími náklady co největší zisk. Jenomže společnosti takto fungovat nemohou. Pro nás je nejnebezpečnější to, co je zároveň i nejpravděpodobnější. To je porušení této optimalizované společnosti a to spojuji s něčím, jako je energetický black-out. Co to udělá se společností, když pět dní nepůjde proud. Vrátí se o doby kamenné. Najednou nefunguje vůbec nic, ta civilizační skořápka úplně zmizí. Tuto analýzu si člověk musí každý den měnit a přibrat si třeba Rusko nebo migrační vlnu a vždy si zvažovat – jak to vypadá dnes.“

Největší rusobijci jsou bývalí obdivovatelé SSSR

Velká silná emoce v České republice je strach před Ruskem, pokračoval Robejšek. „Ať tomu říkáme hybridní válka, což není nic jiného než asymetrická válka, nebo dejme tomu i ta myšlená invaze, nebo ekonomická válka. Jak je akutní tohle riziko?“

Schneider odpověděl: „Já se domnívám, že žijeme v masivní protiruské propagandě. Uvažuji, před čím nás ty samozvané think-tanky chrání, před ruskou propagandou, ale já ne a ne na ni narazit. Proto se NATO muselo dosápat až k ruským hranicím, aby něco zaslechli, protože já nic takového neshledávám. Spíše si myslím, že je to taková vyrovnávačka určitých lidí, kteří se vyrovnávají sami se svou minulostí. Dělají to poměrně nešetrně, snaží se vystupovat velmi protirusky, a když se na ně podíváte, tak to jsou lidé, kteří vystupovali velice prosovětsky před čtvrt stoletím a otravují tady vzduch a veřejný prostor a naprosto deformují atmosféru.

Co se týká energetické bezpečnosti, tam bych viděl velice dobrý příklad. V roce 2008 a 2009 byla takzvaná plynová krize, Topolánek to tam jel žehlit a naše noviny naprosto beze studu psaly, že Rusko přestalo dodávat plyn do Evropy. V životě se málokdy setkáte za bílého dne s takovou lží. On totiž jde přes severní Polsko plynovod Jamal. Ten jel na plné pecky. Ti novináři to věděli, a přesto psali, že Rusové přestali dodávat do Evropy plyn. Není to pravda, oni přestali dodávat na Ukrajinu, protože přes ni se už dál nedostával, Ukrajinci to kradli. O tom, že to není náhoda, svědčí i nedávný výrok ukrajinského premiéra Jaceňjuka, který začal hrozit tím, že když jim Evropa nepomůže, tak zavřou tranzitní kohoutky. Takže Jaceňjuk byl jediným člověkem, který kdy pohrozil zastavením ruského plynu do Evropy. Z tohoto důvodu já se Ruska nebojím. Efektivita obchodu záleží na slušném vystupování obou stran, čili Rusové nikdy nehrozili tím, že by tady způsobili energetický black-out. Bylo velice prozíravé, když se v roce 1996 navázala cesta na norský plyn, my jsme se tenkrát vyvázali z té základní jednostranné energetické závislosti na Rusku.“

„Přece však rozumíš tomu reflexu strachu před Ruskem, který v této společnosti existuje,“ obrátil se Petr Robejšek k Janu Schneiderovi. A ten uvedl: „Já si myslím, že se mají vyřizovat účty v době, kdy to bylo aktuální. Ale vyřizovat si účty s Rusama v době, kdy jsme měli obrovskou možnost využít našeho dobrého jména k navázání velice dobrých obchodních vztahů s Ruskem, tak to byl veliký hřích. Je to pochopitelné, fázovitě posunuté, ale pro mne neakceptovatelné.“

Slova agentova

Robejšek si poté postěžoval: „Já jsem považovaný za ruského agenta. Univerzitní profesor mne odpovídajícím způsobem pojmenoval jako ‚ruský šváb‘. Univerzitní profesoři používají takovouto vybranou mluvu a intelektuální kvalitu, a přestože jsem takovými mnohem chytřejšími lidmi, než je pan Putna, považován za někoho na ruské straně, mám v tomto ohledu trochu jiný názor.

Myslím si, že ruská společnost, systém, nezávisle na tom, kdo tam momentálně vládne, je vnitřně nestabilní entita. Oni mají nerovnováhy, o kterých si můžeme dlouho povídat. Ta země je jednostranně závislá na exportu svých energetických nosičů a surovin, jim chybí rozběhnutý střední stav. Moje teze je, že ten systém je vnitřně nestabilní, to znamená ohrožený rozpadem. Když ve společnosti má systém určitou vnitřní labilitu, tak má potřebu kontrolovat svoje předpolí. To neznamená tam vmašírovat, obsadit a dosadit tam gubernátora. Má potřebu kontrolovat impulsy, které přicházejí zvenku dovnitř, do systému, který je vnitřně slabý.

Takto viděno, samozřejmě z ruského hlediska, představuje ten pás středoevropských a potažmo dále západoevropských zemí, určitou výzvu. Neříkám bezpečnostně politické riziko. Oni jsou jiní než my a zdá se, že zatím jsou úspěšnější než my. Vliv, který vyzařuje od nich, by mohl být nebezpečný. To ještě neznamená, že stojíme na prahu třetí světové války. Ta věc se stane problematická, když to této hry Východ – Západ zapojíme další hráče. Zespoda Turecko, shora Spojené státy, a tak dále. V tu chvíli je to značně nepřehledné.

Když se ale ptáme, jak nebezpečné je pro ČR Rusko, tak v té základní struktuře tady vidím určité oprávnění být ostražitý, dávat pozor. Rusko skutečně může mít zájem na tom kontrolovat – neznamená obsadit, ale ovlivňovat vývoj ve svém předpolí. Něco, co je normální, je to projev existence společenského organismu. Vidím tu určitou pochopitelnost těch, kteří se v České republice bojí Ruska.“