„Politická korektnost se týká nekonečného sporu v každé společnosti o tom, kdo má právo definovat, jaké jsou věci, co to je, co se okolo nás děje. Ti, kteří se považují za strážce politické korektnosti, trvají na tom a domnívají se, že jsou to právě jen oni, kteří mají právo definovat to, co je tak, jak oni vidí. Svým způsobem věří zvláštní představě, že když se o některých věcech nebude mluvit, tak přestanou existovat. A stejně dětinské představy jsou, že když se o některých bude mluvit tak, jak oni by si přáli, takže se takové stanou. To ‚poručíme větru dešti‘ je reálný příklad politické korektnosti,“ uvedl na začátek Robejšek.

Zamlčováním do neexistence

„Když řekneme, že věci nejsou takové, jak se vám všem zdají, jsou úplně jiné a ty věci, které se odehrávají a mají odehrávat tak, jak si to představujeme, tím kouzelným proutkem dosáhneme toho, že se ty věci tak opravdu stanou. Spousta lidí podléhá představě, že stačí některé věci zamlčet a ony prostě zmizí. A některé věci si tak nějak přimodlit a ony vzniknou. Fakticky to není nijak veselé. To znamená, že společnost se ubírá o možnost soutěže myšlenky. Tím, že věci pojmenováváme, tak se snažíme určit, jakou mají podstatu, co jsou, hledáme pravdu. Každý ze svých pozic a tím pádem i s určitou tendencí věci zkreslovat, ale právě proto, že každý může říci, co si támhle o tom myslí, z toho plyne, že vzniká možnost najít něco, co nejvíce odpovídá tomu, jak ten sloup v realitě vypadá.

Když tento diskurs zakážeme, tak se obíráme o možnost poznat svět a tak se automaticky deklasujeme o možnost jej nějakým způsobem ovlivnit a změnit v náš prospěch. Protože my ani nevíme, kde jsme, protože jsme si zakázali určité myšlenky, předpoklady, vlastnosti. Protože ty nejsou přijatelné. A v tu chvíli jsme si zakázali přemýšlet, poznávat a kastrovali jsme schopnosti společnosti reagovat rozumně, reálně a racionálně na svět, který už je tak dost komplikovaný, abychom využili každý prostředek, který máme. Když se ptáme, co nás ohrožuje, když se ptáme o bezpečí a nebezpečnosti, tak vlastně potichu v duchu myslíme na určitá ohrožení.,“ uvedl Petr Robejšek.

Byznys se strachem

Schneider na to pak reagoval: „Pro mne je velmi nebezpečný jev, který bych nazval manipulace se strachem. Společnost je přestrašená. Když si vezmete tu produkci hollywoodských filmů od obrovských mravenců, včel, nebezpečných anakond, požárů, neštovic… Lidé na to chodí a mám pocit, že si vypěstovali závislost na strachu, že potřebují svojí dávku strachu, že se potřebují bát. Pak se tady děsí celkem náhodných, běžných věcí a mluví o tom, že je ohrožena jakási identita, ale já ty lidi shledávám prázdnými. Možná vyheknou poprvé ráno, když se vidí v zrcadle. Společnost je vyděšená, snadno manipulovatelná a velmi křehká a málo odolná. Říkalo se, že není nic nedemokratického srazit svého soka ze schodů, protože to je na férovku, je to tváří v tvář, není to žádný útok zezadu. Prostě já mu poskytnu tu výhodu mužného souboje. Takové řeči, že toto se tady nenosí a toto by v demokracii být nemělo – já myslím, že to je jeden z příznaků té choroby, že se lidé bojí pojmenovat věci pravými jmény. Tady se nosí, že člověk musí být kluzký jak čípek, aby byl do příslušných míst dobře aplikovatelný, a pak té kariéře nic nebrání.“

Ohrožujeme se sami, protože se nedokážeme cíleně pobavit co je a není důležité, vysvětloval Schneider. „Tvrdě a korektně. Zjistil jsem, že například jak s určitou hrozbou pojednávají – a je poněkud banální – je to sníh. Britové nepoužívají sněžné pluhy, nepoužívají sůl a nepoužívají zimní pneumatiky. Oni si spočítali, že když nasněží, což je asi pět dní v roce, tak že se vyplatí zůstat doma a nevydávat peníze nesmyslným způsobem kvůli pěti dnům v roce. To znamená, my se snažíme všechna nebezpečí porazit na hlavu, ‚poručit větru dešti‘ a já myslím, že k určité velikosti patří i kalkulace, že tedy něco projedeme, ale že se z toho nemusíme zbláznit.“