Objevil už v severočeské kotlině stopy po úctyhodných 230 z nich – nejenom, že je Severočech ve svém konání solitérním úkazem, ale za zveřejnění stojí i jeho odvážné a nekompromisní názory na současnou politiku, armádu a možnost války na našem území.

Vše o kauze CASA

Z armády odešel na vlastní žádost před čtrnácti lety. Skončil s hodností podplukovníka jako náčelník logistiky výcvikové a mobilizační základny protiletadlového vojska v Žatci. 

Permanentní nejistota vojáků

Přestože už uniformu nenosí, řada věcí ho nenechává chladným. „Co mě štve a mrzí, je permanentní životní nejistota současných vojáků. Mnohdy neví, co bude zítra. Stále se mluví o reorganizaci a redislokaci. Už v tom roce 1998 - stále jsme předávali techniku a materiál a pak zase přebírali zpět. Mladším ročníkům se nechtělo pracovat, měly všechno na háku, takže my ostatní jsme to odnášeli, neznal jsem víkendy,” vzpomíná pro ParlamentniListy.cz devětapadesátiletý muž, co pokazilo jeho životní poslání.

Arogance moci, která po revoluci začala míchat kartami, mu také moc nešla pod kůži. „Po revoluci vzešla nová vrstva a z některých ta zpupnost vysloveně čišela. Já byl sice ve vysoké hodnosti, ale to, jak povýšeně zacházeli s mnohými, mi vadilo, i když to nebylo směrováno vůči mně,” mrzí ho chování těch, jejichž podřízení se přitom podílí mimo jiné na záchraně lidí, majetků nebo i při živelných pohromách jako hasiči a další profese, kde člověk nastavuje svůj krk ve prospěch ostatních.

Další příběhy čtěte ZDE

Neprůhledné zakázky? Nic nového pod sluncem

Miroslav Jančar sleduje pečlivě i současné politické dění. „Budoucnost není hezká, ale doufám, že se z toho dostaneme. Pokud ti nahoře - i na obcích - přestanou krást! Ale třeba Kalousek je neprůstřelný. Nikdo na něj zkrátka nemá,” říká svůj názor a dodává, že ho velmi hodně zajímá, jak to dopadne s Vlastou Parkanovou.

Upozorňuje, že čachry s penězi a zakázkami nejsou v dnešním miléniu nic nového. „To je další věc, se kterou jsem se v armádě nemohl smířit -  neprůhledné záležitosti kolem nákupů. Činí to armádu nedůvěryhodnou a to mi vadí, i když už sám v uniformě nechodím,” odhaluje svůj osobní pocit a připomíná například cvrlikání kolem odznaků a hodností. „Někteří umělci byli protěžováni, tehdy například medailař a sochař Nižňanský. Najednou skoro všechno pro armádu dělal on sám – chtěl bych vidět tehdejší konkurz na zakázky,” vzpomíná s tím, že co se týče hodností jako takových, tak v tom byl v poslední dekádě doslova binec.

„Někteří vojáci šli s hodností dolů, jiní si naopak polepšili, protože prostě nebyl adekvátní ekvivalent,” nediví se nespokojenému šumu ve vojenských řadách. Na druhou stranu aleo  takové záležitosti jako je péče o vysloužilé vojáky, takzvané veterány například z misí, se podle něj nikdo nestará.