Poslední období desetiletého působení Václava Klause v úřadu prezidenta už budou navždy spojovány s tím, že nechal projít zákon o církevních restitucích, i když tvrdil, že s nimi nesouhlasí, a s rozsáhlou amnestií. Přestože se oba dva tyto jeho kroky setkaly s odporem veřejnosti, tak v případě církevních restitucí to nevyvolalo ani zdaleka takové bouřlivé reakce jako vyhlášení amnestie.

„I když asi 80 procent českých občanů s převodem majetků státu do soukromého vlastnictví církve nesouhlasí, jejich odsudek prezidenta, který nejednal, když měl, byl krátkodechý. Prostě proto, že desetitisíce hektarů a desítky miliard je něco neuchopitelného, vzdáleného, zatímco představa propuštěných vězňů, kteří bloumají po ulicích, je docela konkrétní, zvlášť, když to média přenáší jako aktuální senzaci. Proto je i reakce lidí silnější,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz spisovatelka Lenka Procházková, která už rok proti církevním restitucím bojuje.

Převod obrovských majetků církvi omezí suverenitu státu

Ostré reakce veřejnosti na amnestii přičítá i tomu, že mnoho z těch, které trápí dluhy (například i za nájem, elektřinu nebo plyn) a bojí se, co bude zítra s jejich rodinami, a nemají naději, že jim stát v tíživé situaci pomůže, je uraženo tím, že jiným byly odpuštěny trestné činy. „Takových lidí, kterým se špatně usíná kvůli finančním starostem, jsou v naší zemi statisíce. Amnestii vnímají jako nespravedlnost a výsměch a jejich reakcí je hněv,“ konstatuje Lenka Procházková.