Na úvod Horáček zavzpomínal:„Jsem ovlivněn knížkami v dětství – líbila se mi slova hrdinky knihy Pipi dlouhá punčocha: „To jsem ještě nikdy ještě nedělala. To mi určitě půjde.“ A ono na tom něco je. Je na tom to, že člověk, který si osvojí nějakou profesi, zákonitě riskuje to, že se bude rozvíjet jenom v rámci té profese a že bude sledovat jen určitý pohled na svět,“ uvedl na začátku besedy Horáček. „Já jsem vždycky toužil vidět těch pohledů mnoho. Možná že už tehdy byl ve mně sociální antropolog, kterým jsem se později stal. Protože tato věda se zabývá těmi, kteří jsou jiní, než jsme my. Zabývá se jimi tak, že je respektuje v jejich jinakosti. Nemá nějaké normativní soudy.“

Antropolog v sobě

Poté se dostal ke svým předkům: „Můj tatínek byl bojovný komunista, maminka byla bojová antikomunistka, babička bigotní katolička, dědeček zapřísáhlý ateista, můj strýc vyučoval na DAMU a všechno viděl přes to jeviště jako drama. Moje teta prošla Buchenwaldem a každý z těch lidí měl svůj pohled na svět. Od té doby si nesu v sobě přesvědčení, že i když se lidé věnují různým oborům činnosti a mají nějaké usazené světonázory, všichni je mohou zastávat poctivě, i když jsou proti sobě.“ Obvykle ale na to podle Horáčka nejsme tak zvyklí. „Soudíme lidi dost podle toho, zdali zastávají to, co zastáváme my. A pokud nezastávají, jsme připraveni je posoudit jako hloupé a mýlící se.“