Na úvod Horáček zavzpomínal:„Jsem ovlivněn knížkami v dětství – líbila se mi slova hrdinky knihy Pipi dlouhá punčocha: „To jsem ještě nikdy ještě nedělala. To mi určitě půjde.“ A ono na tom něco je. Je na tom to, že člověk, který si osvojí nějakou profesi, zákonitě riskuje to, že se bude rozvíjet jenom v rámci té profese a že bude sledovat jen určitý pohled na svět,“ uvedl na začátku besedy Horáček. „Já jsem vždycky toužil vidět těch pohledů mnoho. Možná že už tehdy byl ve mně sociální antropolog, kterým jsem se později stal. Protože tato věda se zabývá těmi, kteří jsou jiní, než jsme my. Zabývá se jimi tak, že je respektuje v jejich jinakosti. Nemá nějaké normativní soudy.“

Antropolog v sobě

Poté se dostal ke svým předkům: „Můj tatínek byl bojovný komunista, maminka byla bojová antikomunistka, babička bigotní katolička, dědeček zapřísáhlý ateista, můj strýc vyučoval na DAMU a všechno viděl přes to jeviště jako drama. Moje teta prošla Buchenwaldem a každý z těch lidí měl svůj pohled na svět. Od té doby si nesu v sobě přesvědčení, že i když se lidé věnují různým oborům činnosti a mají nějaké usazené světonázory, všichni je mohou zastávat poctivě, i když jsou proti sobě.“ Obvykle ale na to podle Horáčka nejsme tak zvyklí. „Soudíme lidi dost podle toho, zdali zastávají to, co zastáváme my. A pokud nezastávají, jsme připraveni je posoudit jako hloupé a mýlící se.“

„I ta moje textařská a básnická tvorba je svým způsobem antropologická,“ pokračoval dále Horáček. „Čerpal jsem z různých zdrojů a hledal jsem, kde to jen šlo. A jedním z takových překvapivých zdrojů jsou třeba učebnice cizích jazyků. A tak jsem si šel mnohokrát koupit nějakou učebnici cizího jazyka pro samouky. Ty knihy byly běžně v antikvariátech. Měl jsem touhu naučit se svahilsky, když jsem jezdil do Keni. V první lekci chtějí, abychom si osvojili – jedna plechovka parafínu stačí. Anebo jsem se učil maďarsky a v jedné učebnici bylo, že Maďarsko má největší počet sebevražd na světě. V sedmé lekci je třeba už zvládnout větu – komu je zapotřebí takové opuštěňátko. Nemohl jsem si říci o rohlík… Italština třeba – je tolik krásných věcí k vidění. Italský svět je evidentně jiný než maďarský a ten zase zcela jiný než svahilský. A my Češi asi ve dvacáté lekci chceme, aby cizinci zvládli větu – ukradli mi stěrače. To je antropologie v praxi,“ uvedl za smíchu přítomných potenciální aspirant na prezidentskou funkci.

Xenofobie, pražská kavárna, nebo…?

„Kdybychom si prohlédli své rodokmeny, kdo z nás je typický Čech?“ položil si otázku Horáček. „Moje babička je Ruska, jiná moje prababička je Němka a další vzdálenější je Portugalka. Máme spoustu slabin, ale máme také spoustu předností. Je třeba, abychom se obrátili k tomu, co je inspirativní, sebevědomé, co nás vede do budoucnosti. A obávám se, že v poslední době necítím, že ve veřejném prostoru se toto zvlášť projevuje. Zdá se mi, že jsme se stali zemí úsměšků, než abychom se stali zemí úsměvů. To není jen tak. To je docela vážná slabina. To nás zdržuje. Vzájemně se začínáme obviňovat dramatickými slovy vlastizrádce, xenofob, fašista… Sami se vyobcováváme, jako kdybychom ve strachu z cizího vzdáleného nebezpečí začali vést válku Čechů proti Čechům,“ konstatoval dále na besedě Horáček.

Podle něj je tady takový předsudek, že lidé, kteří něco vystudovali, pokoušejí se něco analyzovat a píší do novin, že je to jakási pražská kavárna, „… případně lumpenkavárna, a že jsou to nějací parazité, kteří kdyby šli k lopatě, tak by udělali nějakou pořádnou práci. To je jedna nálepka. A pak je druhá, opačná – ty pojedeš někam, ale tam tě s těmi svými názory nebudou poslouchat, tam ti dají na budku. To tak není, že v Karviné jsou nějací vidláci, burani, hlupáci. Také tam jsou takoví, ale ti jsou i v Praze, všude. Převážnou většinou jsou tam ale slušní lidé, kteří si chtějí vyměňovat názory. A řeknou my, ano, my jsme volili inženýra Zemana…“

Nepodceňovat se – karty jsou dobře rozdány

Ani prý neplatí, že bychom žili v nějaké zdevastované, zoufalé zemi, která promarnila svou historickou šanci po revoluci a nechala se rozkrást a zničit. Všude jsou podle Michala Horáčka nějaké problémy, ale všude jsou lidé hrdí na to, co se jim za pětadvacet let povedlo. „Kdyby člověk, který navštívil naši zemi v roce 1989 a teď se vrátil a viděl by znovu a kdyby nebyl při smyslech, tak by užasl. Tady jsme udělali hodně dobrých věcí, v každém městě je na co být hrdí. To je důležité. Nepodléhat pocitu, že jsme neúspěšní, slabí, malí, že náš hlas není slyšet. Že ten člověk nemůže nic ovlivnit, že naše malá země nemůže nic ovlivnit v Evropě a ve světě.“ Tak to ale prý vůbec není. „Nejsme ta zemička, jak říkají někteří politici. Jsme země střední velikosti, která má pěknou geopolitickou polohu a je tady dobrá tradice šikovných lidí. Je třeba, aby těch lidí bylo víc, aby podávali ještě lepší výkony a snažili se zmenšovat naše problémy. My máme na víc. Jsme země, která má nejvíce knihoven na světě. A pořád čteme. Jsme zemí, která má druhou nejmenší nezaměstnanost v Evropě. Jsme zemí, která patří mezi nejbezpečnější země světa. Že nám z kohoutku teče teplá a studená voda, která se dá navíc pít, to není vůbec samozřejmé. Byly dobře rozdány karty. Jen tu hru potřebujeme hrát lépe,“ uvedl dále optimisticky Horáček.