Vy jste se pokusila zarmoutit protikremelské aktivisty souhrnem konstatování z návštěvy Johna Kerryho v Moskvě, stejně tak vyjmenováním ústupků jiných západních vlád vůči tezi „Asad musí jít“. Do jaké míry je schůzka Kerryho s Lavrovem průlomová, stejně jako ostatní dění? Jak chápat slova o „normalizaci“ vztahů mezi USA a Ruskem v kontextu plánovaného přisunutí dalších vojsk k východní hranici NATO? Tak tedy – do jaké míry se s Ruskem mluví a nemluví? 

Kerry byl v Rusku, s nímž nikdo slušný přece nemluví, za necelý rok už potřetí a opakuje se starý scénář – zase se skoro nic neví. Obvykle se do médií cíleně vypouštějí „úniky“, ale nyní zase nic. Putin s Kerrym na tiskovce žertovali o „kufříku plném tajemství“, který americký ministr ruskému prezidentovi přivezl a nedal ho cestou z ruky, všichni vypadali náramně spokojeně… Vlastně jediné, co z toho všeho vyplývá, je poučení, že velmoci se mezi sebou vždy na něčem dohodnou, protože jsou tak velké a „všudypřítomné“, že si v globalizovaném světě prostě nemohou jít neustále jen po krku. Mezitím bylo oznámeno, že na počátku března byl v Moskvě jednat šéf CIA John Brennan, a americká média nyní mluví o jakémsi „tání“ ve vztazích s Ruskem, a to především na Blízkém východě. Zdá se totiž, že se Barack Obama rozhodl „nepouštět se už do žádných větších akcí“ a stihnout diplomatické urovnání syrského konfliktu ještě před listopadovými prezidentskými volbami, aby konečně dostál té své nobelovce za mír. I proto se USA s Ruskem dohodly, že nová syrská ústava „bude připravená“ do srpna, ať se děje, co se děje, a mezitím už jen bude stačit, když donutí každý „ty své“ účastníky konfliktu, aby se podvolili „vůli silnějších“. 

Obama už na tom podle všeho pracuje – turecký prezident Recep Erdogan je aktuálně v USA na jaderném summitu a Bílý dům schůzku s ním ani nemá na programu, za to ale do Ankary vzkazuje, že by nebylo od věci dodržovat zákony, lidská práva a takové ty další věci, které západní politici neustále omílají. A k tomu v jednom rozhovoru na otázku, zda je Saúdská Arábie americkým spojencem, Obama vyhýbavě odpověděl, že „je to složitější“, čímž musel v Rijádu vyvolat paniku, tím spíš, že Trump hrozí, že USA od Saúdů přestanou kupovat ropu… 

Zmiňujete rozšiřování NATO k ruským hranicím. Ano, to je druhá tvář zahraniční politiky USA. V ní totiž proti sobě vystupují diplomaté a vojenskoprůmyslový komplex – čili ministerstvo zahraničí se přetahuje s Pentagonem. A vojáci v přerozdělování financí vítězí, o čemž svědčí třeba fakt, že většinu americké zahraniční pomoci rozděluje Pentagon a nikoli ministerstvo zahraničí, což ve výsledku znamená, že americká pomoc ve světě je vlastně především ta „militarizovaná“. Neboli USA dnes do světa mluví těmito dvěma hlasy, ale vrchním velitelem je stále ještě Obama. A ten válku s Ruskem nechce. Od příštího ledna, zvlášť pokud zvítězí Hillary Clintonová, už by to samozřejmě mohlo být jinak, ale netvrdím, že tomu tak – pokud pomineme očekávanou záplavu protiruské rétoriky – opravdu bude, protože svět se rychle mění a pozice USA už není taková jako ještě před dvěma dekádami. 

Takže ano, s Ruskem se samozřejmě mluví, protože bez něj se mnoho světových problémů vyřešit prostě nedá. 

K Sýrii jako takové: Je osvobozena Palmýra, která, jak jste psala, leží mimo území srdce Asadovy Sýrie. Když se podíváte na mapu: Co všechno asi bude nakonec Asad schopen se svými spojenci natvrdo dobýt tak, aby o tom nemusel s nikým diskutovat? Rusové se na Asada též snaží dělat „bububu“; čili jak si to vyložit?

V tomto ohledu je asi nejdůležitější postulát z rusko-americké dohody o „ukončení nepřátelských akcí“ v Sýrii, který praví, že proti Daeši, Al-Káidě a dalším teroristickým skupinám, které nesložily zbraně a nepřidaly se k příměří, se bojovat může dál. A syrská armáda s širokou plejádou spojenců včetně ruských zvláštních oddílů a bombardérů už z Palmýry vyrazila na „hlavní město“ Daeše v Sýrii, tedy na Rakká, a k tomu se snaží prolomit obklíčení v Dejr i Zoru na východě země. Čili triumfem v Palmýře nabuzená syrská generalita má adrenalinově našlápnuto k tomu, že zlikviduje Daeš a ostatní džihádisty v Sýrii co nejrychleji. Z hlediska diplomatických jednání v Ženevě by to nemělo být na škodu, protože s Daešem beztak nikdo jednat nechtěl, a současně by se tím ale významně posílila vyjednávací pozice Damašku. Exilová opozice, která v samotné Sýrii skoro nikoho nezastupuje, by ztratila poslední zbytky nároků si diktovat nějaké své podmínky. Bašár Asad už – nejspíš i pod tlakem Moskvy – říká, že by „nebyl problém“ zformovat novou vládu s účastí opozice, opozičníci to ale hnedle odmítli, protože dál setrvačně chtějí ze všeho nejdřív jeho „hlavu“. To bylo ale ve středu; dnes, ve čtvrtek, USA ještě tvrdí, že si budoucnost Sýrie s Asadem v čele neumějí představit, a tak totéž bude opakovat i syrská opozice, ale příští čtvrtek už to může být všechno jinak… Navíc Moskva zahájila jednání s Washingtonem o koordinaci útoků na Rakká, jako by nabízela americké straně podíl na vojenském vítězství nad Daešem v Sýrii. Nevím, jestli USA kývnou, ale z hlediska píáru by to pro ně mohlo být významnější a hmatatelnější než jejich nově zřízená medaile za „kampaň proti Islámskému státu“. 

Přitom je zajímavé, jak k Asadovi přistupuje Rusko. Lavrovova mluvčí po jednáních s Kerrym připomněla, že Bašár Asad na rozdíl od svého otce „nebýval nejlepším přítelem Ruska, ale Západu“. Přesto prý Rusko podporuje „zachování zákonné vlády“, protože „v případě prezidentova odchodu by odešla i vláda, výkonná moc by se rozpadla, stejně jako armáda; a Libye by se všem najednou jevila jako procházka“. Hned potom ale Putin pogratuloval osobně Asadovi k osvobození Palmýry a v médiích se objevily spekulace, že „částečným odsunem“ ze Sýrie Putin nechtěl ztrestat Asada (ten je prý náležitě „flexibilní“), ale jeho generály, kteří si myslí, že existují jen dva možné výsledky: buď vítězství, nebo porážka. To je podle Ruska z hlediska budoucí stability Sýrie a regionu jako celku nerealistické, a proto je třeba „k lizu“ pustit všechny zúčastněné strany, včetně těch vnějších, aby konečné řešení nenutilo nikoho ztratit tvář a nezavdávalo do budoucna důvody k různým pnutím. 

Jinými slovy, Rusko obecně mluví „jen“ o podpoře legitimní vlády svrchovaného státu, ale jeho mantry, že o budoucnosti země musejí rozhodnout sami Syřané, současně zajišťují místo v budoucnosti právě Asadovi, protože široko daleko stále není nikdo, kdo by ho mohl nahradit. V kostce tedy podle Ruska platí, že bez Bašára by stát zkolaboval, země by upadla do ještě většího násilí, pro region by to byla katastrofa a pro mezinárodní bezpečnost jakbysmet. Takže Rusko Bašára ve finále podporuje jaksi kvůli „vyšším cílům“. Samozřejmě je otázkou, zda podobné vidění dlouhodobých „vyšších cílů“ akceptuje i Západ. U nás v Evropě sílí strach z vracejících se stovek bojovníků Daeše a nedávné masakry v Bruselu by se pro státy EU měly stát imperativem, aby namísto svých partikulárních zájmů usilovaly o konec války v Sýrii a neopakovaly jen to své tupé „Asad musí jít“. Asad sice nemusí být pro všechny zcela ideální, ale máme s ním společné zájmy i nepřátele. 

Je jeden důvod, proč jsme si v ČR minulý týden asi tolik nevšímali syrské krize ani uprchlické krize. Ano, návštěva Si Ťin-pchinga. Také vás (jako mnohé aktivisty) urazilo, že prezident Miloš Zeman prý poklonkoval totalitní Číně, která potlačuje lidská práva? Bylo vám líto Tibetu? Popravených politických vězňů, za které Tomáš Halík sloužil mši? Potlačení občanské společnosti? A jak se vám líbil pohled na Miroslava Kalouska, kterak se s tibetskou vlajkou v ruce hádá s policií u Hradčanského náměstí, že chce projít, a naříká, že po 26 letech opět stojíme proti ozbrojencům?

 Popisujete tu „doprovodný folklorní program“, který byl ale podle mého málo zábavný a navíc jako by spoléhal na to, že Češi jsou ve své většině lehce připitomělí a dá se jim nakukat cokoli. Pozoruhodná byla třeba už jen mediální mantra o vůdci „komunistické“ Číny. Měla nejspíš vyvolat dojem čehosi „fuj“, co už máme dávno za sebou. Jak ale potom vysvětlit, že se těm „komunistům“ ekonomicky daří řádově líp než nám, kapitalistickým demokratům? Omílání „organizovanosti“ pročínských demonstrací pak mělo navodit dojem, že naši selektivní „bojovníci za lidská práva“ se prostě takhle ráno probudí a hned na duši pocítí jakousi naléhavost, načež jim hluboce zakořeněný havlovský instinkt „pravdy a lásky“ najisto ukáže cestu na místo, kde už se mezitím sešli ostatní takto duchem oslovení, a mají s sebou i přístroje k promítání jakýchsi hesel na Hrad, nemluvě o tom, že jim cestou ještě instinkt do ruky vtlačí tibetskou vlaječku. Takové věci se u nás totiž dějí úplně normálně; nikdo nic organizovat nemusí! Mimochodem, zcela vážně: všiml jste si, jak sílí Havlův kult osobnosti? Myslela jsem, že podobné zhůvěřilosti skončily kdysi se Stalinem nebo Gottwaldem, ale ukazuje se, že jsem na omylu. Neuvěřitelné. Tím samozřejmě myslím ten svůj omyl… 

A že někteří aktivisté chystají „největší“ demonstraci v dějinách (ČR) proti čínské nadvládě, mi připadá pochopitelné. Doteď už třetím rokem stáli kdesi na kraji Prahy a ruské tanky furt nikde, takže je potřeba se postavit nové hrozbě. A že si někteří politici nebo rádoby politici přihřáli rychle polívčičku? No, od toho jsou to přece politici. Sice to nejsou žádní státníci, ale pro naši dost nízkou úroveň demokracie stačí vrchovatě. Miroslav Kalousek je nyní obzvlášť aktivní – bojuje proti Babišově korupci, hájí církevní restituce, bojuje proti Číňanům, kandiduje na dalajlámu, hájí živnostníky i svou poslaneckou nadřazenost… Prostě, kam se podíváte, tam je, hned v první řadě, a je mu nejspíš jedno, kde je a kvůli čemu. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli zrovna tímhle všudybylstvím zachrání nejen svou image, ale především svou „topku“, nebo jestli ji bude – coby už nevolitelnou hříčku – donucen zmačkat, hodit do koše a vymyslet zase novou „stranu“ s novým chytlavým „lídrem“. Počítám, že by číro tentokrát mohl nahradit havel. 

A teď zcela vážně: Co ta návštěva reálně znamenala, jak hodnotit to, co se dohodlo? A jak vnímat žaludeční křeče některých lidí, kteří hlásali, že je ohrožena naše příslušnost k Západu? Miloš Zeman je poněkud namíchnul už konstatováním, že v minulosti jsme byli submisivní vůči politice USA a EU. 

Tvrzením, že už nejsme pod takovým vlivem USA a EU, mě Zeman zaskočil, protože jsem si ničeho podobného nevšimla, a proto tento výrok řadím k jeho myšlenkovým podivnostem typu „tahle země je naše“. Ta slova sice znějí pro někoho možná pěkně, ale jsou to zase jen slova, jejichž platnost nelze doložit. 

Nicméně, samotná návštěva čínského prezidenta je svým způsobem skutečná „bomba“. Byl poprvé nejen u nás, ale v celé střední a východní postkomunistické Evropě! Peking už nějakých pět šest let mluví o potřebě budovat „mosty do Evropy“, pročež si střední a východní Evropu nahrnul na jednu kupu a začal s ní jednat ve formátu 16+1. Prvními favority, z nichž se mohla stát čínská bašta v regionu, se už v roce 2011 jevili Poláci – jsou největší, nejlidnatější, mají největší průmysl i trh. Polsko je ale současně prodlouženou rukou Ameriky v EU, a tak nakonec z nadějných námluv s Čínou – nejspíš na nátlak z USA – sešlo a dnes se některá polská média najednou pohoršují nad tím, že „lezeme“ Číňanům kamsi. Druhou volbou bylo Maďarsko, které má nejpočetnější čínskou diasporu a Viktor Orbán čínský model dokonce zmiňoval jako vzor pro svou zemi, ale nakonec jel loni Miloš Zeman do Pekingu na oslavy 70. výročí vítězství nad nacismem sám – jako jediná hlava členského státu EU. A to se podle všeho počítá. V čínských výhledech jsme beztak byli „trojka“ a zdá se, že se staneme oním čínským „mostem do Evropy“ právě my. Máme výhodnou polohu, můžeme posloužit jako základna čínských firem pro expanzi na sousední západní trhy a máme dobrý poměr mezi kvalitou a náklady na práci. Ale abych náš význam nepřeháněla, dodám, že takových „mostů“ budou mít Číňané v Evropě jistě víc a jejich smyslem bude propojit prostory obecně vymezené Ruskem, Německem a Řeckem. 

Chápu nadšení českých oligarchů i českého státu z hromady podepsaných smluv a z desítek a možná i stovek miliard na obzoru, protože z krizemi prohlodaného Západu nám nic takového opravdu „nehrozí“. Takže třikrát hurá. Přitom je ale potřeba si uvědomit, že čínský přístup k práci, potažmo zaměstnancům, se blíží čirému otrokářství, tím spíš, že český stát je slabý a nejspíš nedokáže – tedy, pokud by vůbec chtěl – zajistit ochranu pracujících, jak to třeba dokázala švédská vláda poté, co Číňané koupili například Volvo. Čili nezaměstnanost se sice možná ještě sníží, ale cena za to může být nepříjemně vysoká. A výmluvné jsou i čerstvé statistiky třeba z kanadského Vancouveru – Číňané tam loni skoupili třetinu všech prodávaných domů, a protože až tak nehledí na peníze, vyšroubovali ceny nemovitostí natolik, že mnozí vancouverští rodáci už nemají na to, aby ve svém městě dál žili… 

A pak je tu ještě jeden ohled. V týdnech a dnech před Siovým příjezdem do Prahy eskalovalo sbližování čínské politiky s tou ruskou. Provázela je hesla o strategické spolupráci, koordinaci zahraničních politik, některé komentáře už rovnou mluvily o faktickém vzniku čínsko-ruské aliance. A řeči o strategické spolupráci se pak najednou vedly i v Praze… Chci říct, že by bylo možná zajímavé, kdybychom se alespoň částečně vymanili z nynější vazalské podřízenosti USA a EU, ale opravdu nebude zajímavé, kdyby se vše dělo jen proto, abychom vzápětí spadli jen pod vliv jiný. Vím, že jsme malá země a nemůžeme si moc vyskakovat, ale trocha nezávislosti a svrchovanosti by možná neuškodila, přinejmenším z pohledu případného zrodu čehosi, jako je pocit národní hrdosti. 

Nicméně, při všech výtkách se mi čínská investiční intervence líbí mnohem víc než včerejší zpráva, že USA vysílají do našeho regionu plně vyzbrojenou brigádu. Stačí se na to jen podívat: Číňané nabízejí peníze a možná i roztomilou pandu, Američané stereotypně jen vojáky, zbraně a vyhlídku na nějakou tu válku. Volba „sympatií“ pak není nijak složitá. 

K čemu se nevracíme, leč to je stále s námi, je ukrajinská krize. Zajímavé je možná už to, že ji neřešíme na začátku našeho rozhovoru – v sekci o schůzce Kerry/Lavrov – ale až teď. Mohlo se totiž zdát, že díky otázce Sýrie není Ukrajina určujícím faktorem pro postoj USA vůči Rusku. Čili kromě shrnutí stavu v bývalé „obilnici Evropy“ vás žádám o odpověď na dotaz: Do jaké míry už Američané Ukrajinu (možná) odepsali? 

Odpověď je složitá, protože i tady platí, že americký politický establishment mluví zmatečným mnohohlasem: jestřábi typu Johna McCaina Ukrajinu určitě neodepsali, ale nemají žádnou pravomoc jí především vojensky (jak jinak!) „pomoci“, což je svým způsobem dobře, protože by to ve finále z hlediska obyčejných Ukrajinců beztak nespíš vedlo k ještě větší katastrofě, než v jaké jsou už nyní. Ukrajinským oligarchům by to samozřejmě až tolik nevadilo, protože z každé takové „pomoci“ si lze pořádně nakrást. Stačí vzpomenout, jak se britské obrněné transportéry dodané ukrajinské armádě, obratem objevily k prodeji na internetu. Nicméně i oligarchy už pronásleduje fakt pech – když chtěl před pár dny ve washingtonském Kapitolu prezident Petro Porošenko oslovit „přátele Ukrajiny“, tak tam zrovna začal střílet nějaký pomatenec a dveře na Porošenkovu přednášku byly z bezpečnostních důvodů uzavřeny… 

Druhá strana, tedy ministerstvo zahraničí a Bílý dům, zřejmě už krizi prohlubovat nechtějí. Omezují se na prohlášení typu „protiruské sankce budou zrušeny až po splnění minských dohod“, na což Rusko vždy připomene, že s tím nemá nic společného, protože přece není subjektem minských dohod… Všichni jsou spokojeni, že si řekli to své, a život jde dál, tím spíš, že obchodní obrat mezi USA a Ruskem během těchto sankcí dokonce vzrostl. 

Zajímavé ovšem je, že současně s Johnem Kerrym byl v Moskvě i německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier a mimo jiné se mezi čtyřma očima v jednom z luxusních moskevských hotelů sešel s Germanem Grefem, takto šéfem Sberbank, která je na unijním sankčním seznamu. To pro Kyjev vůbec není dobrá zpráva, stejně jako to, že se zdá, že Francie už nad celou Ukrajinou zlomila hůl a další vývoj krize už ji jakoby přestal zajímat. Takže se zdá, že patroni „demokratické Ukrajiny“ nechávají své rozmazlené děcko na holičkách. Kyjev se mezitím utápí ve snahách sesadit premiéra Jaceňuka, ale tamní oligarchické zkorumpované strany jsou tak rozhádané, že místo demokracie nabízejí jen pohled na neuvěřitelně trapné divadlo. A aby to nějak zakryly, vymýšlejí proti Rusku bezzubé sankce kvůli „Nadě“ Savčenkové. Nevím, jestli si jich v Rusku všimnou. 

Osobně mně proto pobavilo vlastně jen to, že v rámci pokračující dekomunizace kdesi na Zakarpatí neprošlo přejmenování Leninovy ulice na Lennonovu. Byl by to přitom hodně kreativní počin. 

Není to zcela zahraničně-politické téma, nicméně veřejné vnímání prezidenta určuje do značné míry jeho zahraničně-politická agenda. Slýcháme, že nás táhne k Rusku. Že pomáhá Kremlu. Že jeho volební kampaň platili Rusové. Že zhoršuje vnímání naší země na Západě. Že se západní státníci vedle něj cítí trapně. Že ho vůbec nezvou na Západ... Na druhou stranu má rekordní podporu obyvatelstva. Co z toho usuzovat? 

To je zajímavý úkaz. Říkáte, že „slýcháme“ to či ono, jako kdyby to byly nějaké platné a plošné názory obyvatel České republiky. Kdysi jsem narazila na jakési sociologické zjištění, že si lidé vybírají „své“ noviny hlavně proto, aby se tam dočetli cosi, co potvrdí jejich vlastní názory, cosi, co posílí jejich pocit jistoty ve světě. U nás v trafice v centru Prahy mainstreamové deníky prodají asi čtvrtinu dodaných výtisků, zbytek končí v remitendě. O kvalitě zpravodajství na ČT ani nemluvím. Není to samozřejmě žádný empirický důkaz, ale určitý obrázek se tím nabízí. Čili to, co „slýcháme“ z médií, prostě jen „slýcháme“ z médií, která jsou taková a maková, patří těm a těm a ti mají takový a makový program a zájmy, takže ve skutečnosti vlastně není třeba se až tak zabývat tím, co „slýcháme“, protože především nevíme, proč to „slýcháme“. Opravdu nevím, jestli se vedle Zemana západní „státníci“ – on mezi nimi opravdu je nějaký „státník“ ??? – cítí trapně. Opravdu mi nepřijde až tak divné, že ho nezvou na Západ, protože se všichni stokrát ročně setkají v Bruselu nebo na nějakém „výjezdním“ summitu někde jinde, takže zmiňovaných návštěv ubylo obecně, neb není jasné, co by si pořád měli říkat. A opravdu nevím, co je na Rusku až tak strašidelného, kromě faktu, že za Putina – na rozdíl od Jelcina – nechce západním koncernům vydat k vydrancování své suroviny. Udržujeme přece přátelské vztahy s mnohem strašidelnějšími „přáteli“. 

Jak už jsem ale řekla, nejsem si vůbec jistá, zda naše „politické elity“ ustojí čínskou finanční a jinou vlnu (vlastně si jistá jsem: neustojí), a proto nad výsledky Siovy návštěvy nijak nejuchám, na druhou stranu je ale jasné, že jsme se tak nějak – stejně jako s tím Havlovým kultem – dostali zpět do minulosti, kdy si média něco žvaní, utápějí se v ideologii a mají své nové Kojzary, ale většina lidí si díky selskému rozumu myslí – a především ví – to své. 

A když pak současní ideologové vidí, že jsou se všemi svými hesly a podivnými myšlenkovými konstrukcemi u většiny lidí jen pro srandu králíkům, neumějí vymyslet nic jiného, než jakési centrum v Bruselu, které bude „bojovat“ proti „ruské propagandě“. Oni opravdu vidí svět podle měřítek studené války, tedy černobíle a s jedinou povolenou „pravdou“. Jako kdyby jim ani nedošlo, že takový kontrast v časech globalizace není vůbec reálný. 

A na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Netuším, co vypíchnout, protože skoro každý den přináší něco nového. Pro nás – tím myslím Západ – většinou jobovky. Takže doporučuji jen zadržet dech a nechat se nepříjemně překvapit.