Jméno tohoto vojenského prokurátora vyvolávalo hrůzu ve valné většině vojáků základní služby a jeho horlivost naopak dokonce pochybnosti u některých nadřízených tehdejší justice. I komunistický Nejvyšší soud totiž v případu vojína Josefa Oláha konstatoval, že Stříž a jeho kolegové dokonce neváhali argumentovat jako přitěžujícími okolnostmi už dávno zahlazenými kázeňskými tresty, a to jen proto, aby dosáhli vyššího trestu vězení. To bylo nezákonné i v časech totalitních a dokonce i během německé nacistické okupace.

„Stříž se tak jeví jako následovník politováníhodné komunistické prokurátorky Polednové- Brožové, která poslala v roce 1950 na šibenici Miladu Horákovou,“ říká historik Petr Úpický. Stříž a jeho kolegové přitom posílali k soudu i vojáky, po kterých šla obávaná Vojenská kontrarozvědka, tedy III. správa Státní bezpečnosti.

Ničil mladým lidem život

V době, kdy už bylo všem zřejmé, že komunistický režim sčítá své dny, neváhal Stříž žádat nejvyšší tresty pro mladíky, kteří vinou nepořádku na vojenské správě nestihli nástup na posádku na druhém konci republiky, protáhli si vycházku o hodinu či jinak nevýznamně porušili tehdejší komunistické právní předpisy. Bezodkladná a mnohdy z procesních důvodů zbytečná vazba i následné požadování drakonických trestů odnětí svobody - mnohdy ještě dokonce přísnější, než kolik nakonec vynesl v rozsudku soud - byly podle Stříže jediné vhodné způsoby, jak ztrestat jejich vyznání, víru nebo náboženství. Stejně se totiž Stříž během svého působení na olomoucké vojenské prokuratuře během minulého režimu v letech 1987- 1989 choval i k záložníkům, namnoze otcům rodin, kteří z náboženských důvodů odmítli nastoupit vojenská cvičení. V řadě případů je neváhal posílat za odmítání nastoupit službu se zbraní v ruce do vězení znovu a znovu, ačkoliv se odvolávali na mezinárodní smlouvy, které tehdejší Československo a Sovětský svaz podepsaly.

Redakce Parlamentních listů.cz získala kopie tehdejších obžalob i dobových rozsudků. Protiprávnost jednání tehdejších represivních orgánů státu před časem odsoudil i Ústavní soud České republiky. „Jedná se o zásadu ne bis in idem, tedy ne dvakrát o tomtéž,“ řekl Parlamentnímlistům.cz právník Jan Horák.

Stříž přitom zásadně rozlišoval mezi ideovými, tedy z hlediska tehdejší komunisté justice „protistátními“ živly, a partajními spolustraníky. Pokud se nějakého trestného činu dopustil voják z povolání nebo příslušník Veřejné bezpečnosti, tedy Střížovi kolegové ve zbrani, navrhoval tresty na samé spodní hranici trestu. V opačném případě existují důkazy o tom, že ještě dva měsíce před sametovou revolucí v listopadu 1989 Stříž žádal pro ideové a náboženské odpírače vojny až třikrát přísnější tresty, než jaké nakonec vynesl soud.

Je přitom zřejmé, že Stříž se vojenským prokurátorem stal nikoliv nuceně, jako jím obžalovaní a do kriminálu odsouzení mladíci, branci nebo vojáci základní vojenské služby, ale ze své vlastní vůle. Svou roli přitom vykonával s velkým nasazením a pečlivostí, která ho dnes vynesla až na pozici druhého muže českých státních zástupců. Podle dosud zjištěných případů poslal Stříž mezi polovinou roku 1987 a listopadem 1989 před komunistické senáty několik set vojáků, policistů a příslušníků ostrahy věznic. Dnes se však hájí podle svých slov tím, že postupoval jen v mezích zákona.