„Tučnice je nenápadná trvalka. Vytváří nízké listové růžice a drobné bledě fialové kvítky.  Roste na slatiništích s vysokou hladinou spodní vody. Protože v půdě není moc živin, přilepšuje si lapáním hmyzu. Kořist loví listy, které má pokryté lepkavým sekretem. Jakmile přisedne nějaký drobný hmyz, list se začne pomalu stáčet a uvězněná kořist je postupně natrávena,“ popisuje Kateřina Šindelářová z Agentury ochrany přírody a krajiny.

„Už od 19. století lidé zdejší louky postupně odvodňovali, což mělo zásadní dopad na jejich druhové složení. V posledních desetiletích navíc po omezení hospodaření začaly zarůstat náletovými dřevinami, což tučnicím a dalším vzácným druhům nevyhovuje. Právě proto nyní nálety pravidelně vyřezáváme, louky kosíme a snažíme se tu obnovit poškozený vodní režim. Tato péče se vyplácí – letos jsme tu napočítali sedm stovek tučnic obecných českých, kvetoucích i nekvetoucích semenáčků,“ říká Ladislav Pořízek z Agentury ochrany přírody a krajiny a s úsměvem dodává: „Možná to je špatná zpráva pro místní hmyz, ale dobrá  zpráva pro zdejší přírodu.“

Jestřebské slatiny jsou výjimečné především výskytem takzvaných endemických druhů rostlin, které nerostou nikde jinde. Kromě tučnice obecné české je to třeba orchidej prstnatec český. Za zmínku stojí i další vzácné druhy. Roste tu také hlízovec Loeselův. Je to malá nenápadná orchidej, která v České republice přežívá už jen na několika málo místech. Jestřebské slatiny jsou známé i díky výskytu popelivky sibiřské. Tato statná žlutě kvetoucí rostlina tu prokazatelně rostla i v době ledové.  Z masožravek se tu daří také rosnatce okrouhlolisté.