Autoři včleňují příběh židovských komunit do rámce českých dějin a zaměřují se na vzájemnou provázanost s nežidovským obyvatelstvem. Publikace je výsledkem několikaleté práce devíti badatelů z pěti zemí, editory a spoluautory jsou Kateřina Čapková z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (ZDE) a Hillel J. Kieval z Washington University v St. Louis.

Kniha se od jiných publikací na toto téma odlišuje zejména využíváním židovských pramenů jako stěžejních zdrojů informací. Vychází z různých dopisů, cestopisů, memoárů, deníků, ale také rabínských respons (odpovědí na zaslané či fiktivní dopisy), takanot (stanov židovských obcí) či knížek pro židovské dívky. Díky nim je tak možné nahlédnout do pestrého světa židovských komunit a do každodennosti Židů ve městech i na venkově.

Dějiny jsou provázané

Učenec Jicchak ben Moše ve 13. století nazval ve svých právních spisech češtinu „jazykem země Kanaán“. Zápisy v kronice Gilgul bnej chušim (Husitská kronika) zase tvrdily, že se Jan Hus inspiroval od krále Václava IV., který byl ovlivněn učením rabína a kabalisty Avigdora Kary.

Úzký vztah Židů k českým zemím je zřejmý také z oblíbené židovské kuchařky z osmdesátých let 19. století, kde vůbec první recept je na košer pivní polévku. Marie Kauders, autorka této německy psané kuchařky, kombinuje v knize recepty na šoulet a kugl s recepty na knedlíky či na skořicové koláče plněné ovocem. Z jejího úvodního textu je zjevné, že autorka počítala i s nežidovskými čtenářkami.

Dokladů o provázanosti a o souvislostech židovské a křesťanské zkušenosti je v knize více. „Jde o značně odlišné pojetí dějin Židů, než jak je známe z několika málo přehledů, které měli čtenáři doposud k dispozici,“ říká spolueditorka Kateřina Čapková z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (ZDE). Zmiňuje přitom třeba Historii Židů v Čechách a na Moravě (1993, 2001) publicisty Tomáše Pěkného, což je jedna ze zásadních knih, jež přispěly k větší obeznámenosti s dějinami Židů v českých zemích.

„Pěkného dějinný příběh byl napsán především z perspektivy státní politiky vůči Židům. Židovské dějiny jsou v takovém podání jen vedlejší linií dějin většinové společnosti – Židé nejsou jednotlivými aktéry, ale skupinou, která je pasivně vystavena zákazům a diskriminačním nařízením,“ dodává Kateřina Čapková.

Jak to vidí sami Židé

Nová kniha se nevyhýbá popisu státních nařízení, autory však u nich zajímá především to, jak je vnímali sami Židé, jichž se týkala. V roce 1787 rozhodl císař Josef II. o tom, že si mají židovští poddaní zvolit své osobní a rodinné jméno (deset let předtím začala platit stejná povinnost pro křesťanské poddané). Cílem byla snaha odstranit administrativní zmatky, protože mnohé úřední knihy zapisovaly (nejen) Židy pod různými jmény.

Císařští úředníci se mylně domnívali, že takovou reformu lidé uvítají, ale české a moravské židovstvo na novinku zareagovalo odmítavě. Podle nového výnosu si totiž museli vybrat z předem připraveného seznamu německých osobních jmen. Mnozí Židé v soukromí i nadále užívali hebrejská, jidiš, ve vzácnějších případech i česká jména, pro úřední účely ale museli většinou volit jména německá (jen na českém venkově si nakonec obhájili i česká).

Podobnou kontroverzi vyvolalo i další císařovo nařízení. V roce 1788 zavedl pro Židy povinnou vojenskou službu. Následná dekáda ostrých diskuzí mezi habsburskými státními úředníky a představiteli židovských komunit svědčila o rozdílnosti názorů na to, zda jde o dobrý nápad. Neshodli se na tom ani sami Židé. Například tajemník moravského zemského rabinátu Abraham Trebitsch bědoval nad zanedbáváním rituálních zákonů mezi odvedenci, kteří v létě 1788 procházeli Mikulovem: „O Pesachu jedli kvašené pokrmy a pili nežidovské víno,“ stěžoval si.

Také vrchní pražský rabín Jechezkel Landau měl obavy o dodržování rituálních zákonů, na druhou stranu si uvědomoval i pozitiva povinné vojenské služby pro židovské chlapce. „Dělejte čest a slávu sobě a celému svému národu, aby bylo zřejmé, že náš dosud utlačovaný národ miluje svého svrchovaného vládce a jeho vládu a je připraven pro něj přinášet oběti,“ proslovil v květnu roku 1789 k pětadvaceti pražským Židům, kteří narukovali.

Pohled zvenčí

Kniha je rozdělená do sedmi kapitol, řazených chronologicky od raného novověku po poválečné období 20. století. První kapitola se vrací do období od 16. do 18. století a přibližuje dějiny Židů především jako dějiny mobility a migrace. Další kapitoly se věnují již zmíněným josefínským reformám, Židům v období české národní emancipace na konci 19. století, židovskou identitou v nové Československé republice a samozřejmě chybět nemůže ani kapitola o holokaustu českých Židů. Poslední kapitola pak ukazuje, jak se židovská komunita na našem území proměnila od roku 1945 do současnosti.

Kniha Židé v českých dějinách. Společná cesta dějinami, vydaná letos v červnu Nakladatelstvím Lidové noviny, je cenná i svým mezinárodním přesahem. Mezi autory patří mezi jinými Verena Kasper-Marienbergová z North Carolina State University, Joshua Teplitsky ze Stony Brook University nebo Michael Miller ze Středoevropské univerzity ve Vídni a další. Z českých historiků se na jejím vzniku vedle Kateřiny Čapkové podílel například Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR (ZDE).

Publikace vyšla v anglickém originálu s názvem Prague and Beyond. Jews in the Bohemian Lands v roce 2021 v Pennsylvania University Press. Paradoxně ještě rok předtím vyšel německý překlad pod názvem Zwischen Prag und Nikolsburg (vydání akademického titulu trvá v USA déle). V květnu 2022 získala německá verze Cenu Otokara Fischera.

Vypracování české verze knihy podpořily nadace Fritz Thyssen Stiftung, Grantová agentura ČR a Strategie AV21 v rámci programu Globální konflikty, lokální souvislosti.