„Psané slovo považoval československý komunistický režim za jedno z nejvážnějších nebezpečí. Již v předúnorovém období byl patrný záměr stranického aparátu dostat pod kontrolu veškeré veřejně distribuované tiskoviny, o jehož úspěšné uskutečnění se po únoru postarala – a posléze trvale starala – řada institucí (předběžnou cenzurou počínaje a justicí konče),“ píše literární historik Michal Přibáň, který na knize spolupracoval s osmičlenným autorským týmem z lexikografického oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR (ZDE).

Autorům se podařilo získat řadu materiálů ze soukromých sbírek a archivů, přičemž na přípravě hesel spolupracovali i bývalí samizdatoví redaktoři a vydavatelé. Nejdůležitější podklady jim poskytla pražská knihovna Libri prohibiti, jejímuž zakladateli a řediteli Jiřímu Gruntorádovi je kniha věnována. Tento vydavatel edice Popelnice strávil kvůli „rozvracení republiky“ čtyři roky v zřejmě nejtěžších vězeních komunistické soustavy Minkovice a Valdice. Paradoxně mu ublížily i politicky nevinné opisy básní Bohuslava Reynka, aneb jak to zdůvodnil normalizační rozsudek: „I nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě proti našemu socialistickému řádu“.

Co není povoleno, je zakázáno

Ohledávání komplikovaného terénu začíná zdánlivě jednoduchou otázkou: Co to je vlastně samizdat? A kdy vznikl? Autoři v této souvislosti připomínají režimní pravidlo: „co není výslovně povoleno, je automaticky zakázáno“, a dovozují, že v rozporu s oficiální kulturní politikou se ocitl vlastně každý, kdo rozšiřoval jakoukoliv publikaci, která neprošla schvalovacím řízením. Mezi samizdaty počítají strojopisy literárního charakteru rozmnožené minimálně v jednom opisu, který se nejčastěji pohyboval mezi šesti a dvanácti kopiemi. Časově si Přibáň s kolektivem vymezuje samizdat od roku 1949, i když se tento pojem v českém prostředí rozšířil až v období normalizace. Řada nakladatelů se výraz, který přišel ze sovětského Ruska a poprvé ho použil básník Nikolaj Glazkov ve tvaru samsebjaizdat, snažila obejít termíny jako ineditní, nezávislá, podzemní či petliční literatura.

O tom, že s pojmem samizdat si leckdy nevěděli rady ani ti, kteří ho měli potírat, svědčí i úsměvná vzpomínka básnířky Ivy Kotrlé ze soudního přelíčení v roce 1985: „Manžel se ohradil, že neví, co je to samizdat. A oni to taky nevěděli, nedokázali mu to vysvětlit. Museli přerušit jednání. To je zaskočilo…“

Příslušníci Státní bezpečnosti byli zaskočení zjevně častěji. Samizdatový vydavatel Tomáš Mazal, který pracoval v podniku Kancelářské stroje, vzpomínal, že si před ním estébáci stěžovali, „že jde ta technika moc rychle dopředu, že s tím mají potíže, protože se samizdat kopíruje na mnoha místech a oni už často nevědí, odkud vítr fouká. A jestli by prý nešlo válec kopírovacího stroje dříve, než se dostane k zákazníkovi, nějak škrábnout, udělat na něm nepatrnou rýhu, aby pak bylo hned poznat, zda se právě na něm nekopíroval nějaký ten zadržený samizdat…“ Ostatně právě z podniku Kancelářské stroje vynesl rozebraný lihový rozmnožovací stroj zvaný ormig kamarád jiného samizdatového vydavatele Františka „Čuňase“ Stárka. Ten na něm pak tiskl legendární undergroundový časopis Vokno.

Vězení, falešná obvinění i venerologie

Komunistická státní bezpečnost začala potírat strojopisy, cyklostyly i ručně psané letáky a časopisy prakticky okamžitě po uchopení moci, v roce 1949 byl za letákový časopis Za pravdu odsouzen k jedenácti letům Karel Pecka, který později za normalizace „vyfasoval“ jedno z typických zaměstnání pro nepohodlné umělce: čerpače v podniku Stavební geologie. Že se komunisté neštítili v boji se spisovateli ani vyloženě odpudivých praktik, dokládá případ vydavatele Edice Petlice Ludvíka Vaculíka a jeho písařky Zdeny Ertelové. Na počátku roku 1977 zveřejnil časopis Ahoj na sobotu jejich soukromé akty. Ertelovou, která pro Petlici opsala na 250 knih, o rok později obvinili z příživnictví a umístili ji na venerologické oddělení v Praze U Apolináře. Manželku básníka a vydavatele edice Kvart Jana Vladislava zase vykonstruovaně obvinili z krádeže kočárku, nakonec se StB podařilo Vladislavovy z Československa vypudit, podobně jako manžele Sukovy, vydavatele strojopisné edice Krtek a Datel.

Trampové i surrealisti

Publikace se formálně dělí na dvě části, v té první autoři čtivě přibližují historii českého samizdatu a podmínky, v kterých vznikal, od výroby a distribuce přes ekonomické a právní okolnosti až po způsoby represe. Druhý, pětisetstránkový oddíl přináší abecedně řazený heslář napříč obdobími i proudy. Zastoupen je tu například samizdat undergroundový, trampský, surrealistický či duchovní a už jenom názvosloví má svoji poezii: je tu časopis teplického Patafyzického kolegia nazvaný PAKO i zlínská revue Zvonkohra psího baletu, a pak taky Bedna, Lógr, Hadr, Sklepník, Hřbet, Nový brak, Někdo něco, Lety zakázanou rychlostí, Zebra, Cvrček, Žába na prameni a Dej to dál...

Když čtenář listuje tou záplavou nezávislých edic, časopisů i sborníků, s údivem zjišťuje, jak rozšířený fenomén (zvláště pak v 80. letech) to byl a jak hluboce pravdivá je věta, kterou se řídili mnozí samizdatoví vydavatelé, včetně zakladatele edice Svíce Karla Strachoty: „Lepší zapálit jednu svíčku než proklínat temnotu“.