„Když jsme prošli překážkami, objevil se před námi malý lesík. Za ním se v ranním šeru rýsovaly ruské pozice – tiché, spící. Po louce nám přes cestu přeběhl vyplašený zajíc. To jsme pokládali za špatné znamení. Sotva jsme se u lesíka usadili, ozvala se v dáli temná rána z děla. Nesla se dunivě celým krajem. Za ní pak druhá, třetí – pak svištění nad našimi hlavami. Za chvilku to hučelo nad námi, před námi, vedle nás. Nastal děs v našich řadách, mnohého napadly zaječí úmysly. Děla řvala a střely dopadaly do ruských pozic po celé délce gorlické fronty až k Užockému průsmyku.“

Takto vzpomínal na svou účast na východní frontě první světové války pan Středa, obecní kronikář z Červeného Kostelce, který bojoval v rakousko-uherském pluku. Jeho vyprávění spolu se vzpomínkami mnoha dalších lidí z různých období 19. a 20. století tvoří obsah Databáze dějin všedního dne.

Byl jednou jeden člověk

Začteme-li se do ní, možná nás napadne otázka: kdo a co tvoří historii? Významné osobnosti a události, nebo obyčejní lidé se svými běžnými starostmi? Při listování učebnicemi dějepisu je odpověď jasná. Panovníci, vládci, prezidenti, rozhodující bitvy, přelomové objevy, rozpad a vznik států – jako by se historie skládala jen z nich. Jenže změníme-li úhel pohledu, velké dějiny ustoupí do pozadí a místo nich se vyjeví třeba příběh řadového vojáka, který místo na hrdinství myslí na to, jak utéct z nesmyslného zabíjení a zachránit si život.

Historici se o podobné osudy dřív zajímali méně. Ovšem poslední dobou se čím dál tím víc obracejí k „dějinám zdola“. Na Západě tento obrat nastal už v sedmdesátých letech 20. století, kdy se začala rozvíjet takzvaná historická antropologie. V centru jejího zájmu stojí konkrétní jedinec se svými pocity a prožitky. Objevily se výrazy jako dějiny lidové kultury, mikrohistorie a dějiny každodennosti. Z historie začal vykukovat člověk jako takový.

„V jedné knize o první světové válce autor napsal, že se mu nelíbí obrat ‚lidé prožívali válku‘. Ve skutečnosti podle něj lidé žili, když byla válka,“ říká Vojtěch Kessler. Sám je rovněž toho názoru, že velké události mají na životy lidí spíše jen nepřímý vliv. Sice je vnímáme, mluvíme o nich, ale ve skutečnosti jsou pro nás mnohem důležitější vlastní drobné dějiny. Do nich patří třeba první láska nebo bolest ze ztráty blízkého člověka. Ale i běžné každodenní radosti a starosti.

Přesně kvůli těmto momentům začal zhruba před třiceti lety vznikat projekt, který dnes nese název Databáze dějin všedního dne. Nápad přivezli začátkem devadesátých let badatelé z Vídeňské univerzity. Svým českým kolegům představili podobnou aktivitu, jež už v Rakousku existovala. U tuzemských historiků s ní tehdy příliš nepochodili – myšlenky se ale naštěstí chytla badatelka Jana Losová ze Sociologického ústavu AV ČR. Podařilo se jí nashromáždit první materiály, na které mohli po letech současní historici navázat.

Na pozadí velkých událostí

Z iniciativy Milana Hlavačky z Historického ústavu AV ČR a díky prostředkům ze Strategie AV21 se v roce 2016 podařilo sebrané materiály digitalizovat a databázi oživit. Na starost si ji vzal zmíněný Vojtěch Kessler. Na stáži ve Vídni se naučil, jak texty zpracovávat tak, aby s nimi mohla odborná i laická veřejnost co nejsnáze pracovat. V současné době sbírka čítá na pět stovek jednotlivých materiálů. Tvoří ji hlavně staré osobní i rodinné paměti, vzpomínky, deníky, ale i fotografie, výstřižky z novin, kopie osobních dokladů a další stopy minulosti. Časově zabírá posledních zhruba sto padesát let.

Databáze je určena historikům, badatelům, archivářům, studentům, ale také komukoli, kdo se zajímá o osudy „obyčejných“ lidí třeba v nějakém konkrétním místě. Přibližně polovinu materiálů tvoří vzpomínky na válečné a meziválečné období. Jedná se o popis každodenního života ve stínu války.

U Databáze dějin všedního dne se nabízí srovnání s Pamětí národa. Oba projekty spojuje zájem o vyprávění vlastních životních zkušeností pamětníků. Databáze dějin všedního dne se však spíše soustředí na události, které nemají s celospolečenskými událostmi na první pohled nic společného. Z některých líčení by ani oko školeného historika neodhalilo, kdy se přesně odehrávají. To odpovídá myšlence běžných životů na pozadí velkých událostí.

Zapojení vítáno

Jak se může kdokoli zasloužit o to, aby se svědectví o každodenním životě ve 20. a 21. století zachovalo i do budoucna? Zájemce o přispění do databáze může zapsat svoje osobní vzpomínky nebo zaznamenat vyprávění někoho z okolí. K tomu přiložit třeba oskenované fotografie nebo výstřižky z novin a to vše poslat na e-mailovou adresu ddvd@hiu.cas.cz.

Pracovníci Historického ústavu AV ČR budou rádi zejména za vzpomínky ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století, tedy období uvolňování poměrů a poté nástupu normalizace. Tato doba zatím není v databázi příliš zastoupena. Ovšem se svým svědectvím mohou přispět také další, třeba i mladší ročníky. Za několik desetiletí historici uvítají, když nahlédnou do dějin všedních dnů v raných dvacátých letech 21. století.

„Byli bychom rádi, kdyby se lidé více zapojili, podobně jako je tomu v Rakousku. Čím košatější sbírka bude, tím lépe pro koncového uživatele,“ podotýká Vojtěch Kessler. Historický ústav AV ČR za tímto účelem připravuje kampaň na sociálních sítích i v masových médiích, která bude Databázi dějin všedního dne propagovat. V plánu je cyklus přednášek po regionech a hypoteticky se nabízí i uspořádání crowdfundingové sbírky na její další rozvoj.

Historici spjatí s databází by na jejím základě také rádi zřídili ediční řadu, ve které by vycházela jedna až dvě knihy ročně. „Chtěli bychom založit výzkumné centrum, ve kterém by se badatelé zabývali dějinami všedního dne. Rádi bychom uzavřeli smlouvy o spolupráci s archivy nebo muzei, abychom si mohli vyměňovat materiály,“ uzavírá Vojtěch Kessler. Na projektu se vedle Historického ústavu AV ČR podílí také Ústav českých dějin Filozofické fakulty UK a Vídeňská univerzita.

Více se o Databázi dějin všedního dne dozvíte v brožuře věnované tomuto tématu ZDE.