„Když jsme prošli překážkami, objevil se před námi malý lesík. Za ním se v ranním šeru rýsovaly ruské pozice – tiché, spící. Po louce nám přes cestu přeběhl vyplašený zajíc. To jsme pokládali za špatné znamení. Sotva jsme se u lesíka usadili, ozvala se v dáli temná rána z děla. Nesla se dunivě celým krajem. Za ní pak druhá, třetí – pak svištění nad našimi hlavami. Za chvilku to hučelo nad námi, před námi, vedle nás. Nastal děs v našich řadách, mnohého napadly zaječí úmysly. Děla řvala a střely dopadaly do ruských pozic po celé délce gorlické fronty až k Užockému průsmyku.“

Takto vzpomínal na svou účast na východní frontě první světové války pan Středa, obecní kronikář z Červeného Kostelce, který bojoval v rakousko-uherském pluku. Jeho vyprávění spolu se vzpomínkami mnoha dalších lidí z různých období 19. a 20. století tvoří obsah Databáze dějin všedního dne.

Byl jednou jeden člověk

Začteme-li se do ní, možná nás napadne otázka: kdo a co tvoří historii? Významné osobnosti a události, nebo obyčejní lidé se svými běžnými starostmi? Při listování učebnicemi dějepisu je odpověď jasná. Panovníci, vládci, prezidenti, rozhodující bitvy, přelomové objevy, rozpad a vznik států – jako by se historie skládala jen z nich. Jenže změníme-li úhel pohledu, velké dějiny ustoupí do pozadí a místo nich se vyjeví třeba příběh řadového vojáka, který místo na hrdinství myslí na to, jak utéct z nesmyslného zabíjení a zachránit si život.

Historici se o podobné osudy dřív zajímali méně. Ovšem poslední dobou se čím dál tím víc obracejí k „dějinám zdola“. Na Západě tento obrat nastal už v sedmdesátých letech 20. století, kdy se začala rozvíjet takzvaná historická antropologie. V centru jejího zájmu stojí konkrétní jedinec se svými pocity a prožitky. Objevily se výrazy jako dějiny lidové kultury, mikrohistorie a dějiny každodennosti. Z historie začal vykukovat člověk jako takový.

„V jedné knize o první světové válce autor napsal, že se mu nelíbí obrat ‚lidé prožívali válku‘. Ve skutečnosti podle něj lidé žili, když byla válka,“ říká Vojtěch Kessler. Sám je rovněž toho názoru, že velké události mají na životy lidí spíše jen nepřímý vliv. Sice je vnímáme, mluvíme o nich, ale ve skutečnosti jsou pro nás mnohem důležitější vlastní drobné dějiny. Do nich patří třeba první láska nebo bolest ze ztráty blízkého člověka. Ale i běžné každodenní radosti a starosti.