Bez potřebné motivace ale většina lidí o své zdraví dostatečně dbát nebude. Na druhou stranu tu pacienti s nemocným srdíčkem mají štěstí, že je léčí čeští kardiologové. Ti jsou totiž na rozdíl například od svých zahraničních kolegů ochotni poskytnout zdravotní péči i v případě, že ji nedostanou uhrazenu. Při příležitosti Světového dne srdce, který letos připadá na pondělí 29. září, se nad tím, jak svá srdce v Česku chráníme, zamýšlel primář Kardiologického oddělení Nemocnice Na Homolce profesor MUDr. Petr Neužil, CSc., FESC.

Jak je možné, že se dnes Češi dožívají vyššího věku a umírají na srdečně cévní choroby méně než před rokem 1990?

V dobách u nás panujícího socialismu jsme se v žebříčcích úmrtnosti na srdečně cévní onemocnění umisťovali pravidelně hned za severskými státy, jako je Finsko či Norsko. Tyto národy ovšem mají vzhledem k tomu, jak a v jakých klimatických podmínkách vždy žily, geneticky dané vyšší hladiny cholesterolu v krvi. Vysoká úmrtnost u nás, stejně jako v dalších, dnes už postkomunistických státech, byla před rokem 1990 dána životním stylem, který se u většiny lidí určitě nedal nazývat zdravým.

Je zajímavé, jak se poukazuje zejména na to, že se na našem zdraví odráží zhoršující se životní prostředí. Přestože žijeme v mnohem větším stresu a víc za sebe musíme bojovat, naše zdravotní situace se spíše zlepšuje, tedy alespoň co se kardiovaskulárních chorob týče.  Zdá se tedy, že vliv stresu nelze přeceňovat a nebude až tak velký. Trend zlepšování zdraví je o to zajímavější, že ačkoliv se u nás za posledních dvacet let neuplatnila žádná masivní kampaň podporující prevenci kardiovaskulárních nemocí, dramaticky se snížil výskyt ischemické choroby srdeční a s ní související úmrtnost na kardiovaskulární onemocnění. Čím to je? Nejspíše lidé nenakupují zbytečné potraviny, kupují naopak jídlo kvalitnější a také se už tolik nepřejídají.

Srdci asi nejvíc škodí kouření…

Kouření jednoznačně zvyšuje nejen úmrtnost, ale i nemocnost lidí, a to znamená, že se nesmírně zvyšují finanční nároky na jejich léčbu. Ve Spojených státech před časem udělali velkou studii, zkoumali epidemiologická data mezi zdravotnickými pracovníky, a zjistili u nich masivní omezení dřívějšího kouření. Neměla na to ale vliv žádná velká zdravotní osvěta, nýbrž to, že Američané na vlastní kůži pocítili, že být kuřákem se nevyplácí. Pravidla jsou tam nastavena tak, že kuřáci mají dražší životní i zdravotní pojištění. U nás bohužel tahle zpětná vazba vůbec nefunguje. Je poměrně běžné, že se u nás na oddělení staráme o pacienta, který permanentně kouří. My mu po infarktu uděláme plastiku cév, a on kouří dál, a zanedlouho přijede s dalším infarktem. To se opakuje a zdravotní pojišťovna, do které mi všichni finančně přispíváme, léčbu takového nezodpovědného nemocného komplet financuje.

Bylo by tedy třeba si na kuřáky pořádně došlápnout?

Jsem zásadně proti militantnímu používání jakékoliv represe, to už tady bylo. Nejlepší prevencí by byl finanční tlak na kuřáky. A ten musí zajistit stát změnou právních norem, k čemuž se zatím nemá. Přístup ke kuřákům by měl vypadat takto: „Hul si klidně dál, ale plať si vyšší pojistky, třeba dvakrát, třikrát tolik jako nekuřák, protože zdravotní péče o tebe je mnohem dražší.“ U nás například platí vyhláška, která nám nařizuje, že pacienta, jemuž naimplantujeme defibrilátor, bychom měli ohlásit na obvodní úřad, aby tady mohli rozhodnout, zda si smí ponechat řidičský průkaz. Přitom člověk, který má implantabilní defibrilátor, je mnohem víc chráněný než ten, jehož srdeční choroba ještě nebyla rozpoznána.  Na druhou stranu tu klidně necháváme kouřit pacienta, který má čtyři cévní výztuže a spěje k další operaci. Ten ničím omezován není!

A co obezita?

Obecně je třeba na obézního člověka pohlížet, jako na toho, kdo sám sobě vědomě škodí, to je stejné jako s kouřením. U vysokých hladin cholesterolu už je to jiné, ty jsou geneticky determinované, protože to jaksi vyplývá z životních potřeb našich předků. Ti před několika tisíci lety neměli pravidelný přísun jídla, museli si vytvářet zásoby tuků, a jelikož tělo cholesterol potřebuje, syntetizuje si ho i samo. Teď jde o to, jakou my s naším životním stylem potřebujeme zásobárnu cholesterolu, když máme k dispozici potravu kdykoliv? A když se jídlo stalo i jakousi sociální aktivitou, která s nutričními potřebami organizmu má pramálo společného? Fungování našeho organismu je prostě stále nastaveno na zcela jiné životní podmínky.

Takže dnešní trend velké obliby předepisování léků na snižování cholesterolu – statinů je v pořádku?

Objevují se hlasy, že užívání statinů je pouhá komerční manipulace, že jde jen o vydělávání peněz farmaceutickými firmami, že tedy s cholesterolem zbytečně šílíme. Určit úplně přesně, kdy je ještě dobré tyto léky pacientovi dávat, a kdy už je užívá jen kvůli tlaku farmakoloby, není vždy úplně možné. Takzvaná „tvrdá“ data řady studií dokládají, že v sekundární prevenci, když už má člověk prokázanou ischemickou chorobu srdeční a prodělal infarkt myokardu, podávání statinů jednoznačně zastaví rozvoj a postup choroby. Na druhou stranu mi není jasné, zda kvůli primární prevenci, když má pacient vyšší hodnoty některých krevních tuků, je vždy nutné předepsat statiny. Nejsem si jist, kdy jde v těchto případech o racionální postup léčby nemocného.

Jakou cestou by se podle Vás měla ubírat prevence kardiovaskulárních chorob?

Myslím si, že způsob stravování a pohyb jsou v primární prevenci nejdůležitější. Nicméně racionální použití léků, u kterých je nepopiratelný benefit pro pacienta, přece také není zanedbatelným pokrokem! Jinak, jak už jsem řekl, stát by měl zvýhodnit chování lidí, kteří si nebudou vědomě ničit zdraví.

Vaše oddělení patří k špičkovým světovým pracovištím, neustále zavádíte nové léčebné postupy, zachraňujete srdce, která by dříve neměla šanci. Je ale ještě něco navíc, co podle Vás může česká kardiologie nabídnout na rozdíl od těch v jiných vyspělých evropských státech?

Velkým bonusem české kardiologie je to, jak úžasná jsme skupina nadšenců. A to platí globálně nejenom pro kardiology ve specializovaných kardiocentrech, ale také pro kardiology v soukromých praxích v terénu, kteří jsou ve většině případů vysoce erudovaní a aplikují princip „léčby založené na důkazech“. Brát svoji profesi nikoliv jako byznys se malinko obrací v náš neprospěch, protože v určitých případech se stává, že jsme připraveni, i bez nároku na platbu za ni,  poskytnout špičkovou zdravotní péči, kterou by naši kolegové v jiných evropských zemích nebo v USA absolutně striktně neposkytli.