Motto: S rozumem a odvahou, rychle a přesně........... Vojenská kolona se ve čtyřicetistupňovém vedru prodírá prašnými ulicemi jednoho z blízkovýchodních měst. Všudypřítomný prach je cítit v uších i na jazyku. “Kingu dva, Kingu tři, Kingu čtyři, na konci ulice zátaras, točíme druhou doleva, 200 metrů horizont čistý”. Vysílačce sedl prach zřejmě také na hlasivky, takže chraplající potvrzení přijmu je skoro nesrozumitelné. Kapitán Petr už je na třetí vojenské misi a tohle je další rutinní převoz VIP z letiště na základnu. Dva vozy Iveco, dva vozy Hummer zapůjčené od americké armády. “Rozumím, Kingu jedna.”

Poručík Miroslav je na první misi, ale jako řidič má obrovské zkušenosti. Takových “pupíků“, jak VIP s oblibou přezdívá, už odvezl mnoho. Večer se s klukama kouknou na fotbal. Hraje Barcelona, a to je vždycky svátek. Všechno zatím běží jako po drátkách, další dílek na pomyslném metru a za pět týdnu domů. Nedokončí ani vzpomínku na máminu skvělou svíčkovou, když uprostřed hrudníku ucítí obrovskou vibraci, země se pod koly chvěje a na přední sklo se valí vlna prachu a písku. Instinktivně strhává volant a stáčí auto pravým bokem k přilétávající sprše kamení a prachu. Stejně reaguje Iveco před ním a na silnici vzniká během vteřiny malá vozová hradba. Auto ještě nedokončilo smyk a Miroslav už je venku z auta a s odjištěnou zbraní klečí krytý otevřenými dveřmi. Je slyšet střelbu a křik, v očích škrábe zvířený prach. Z hučení v uších a slzavých koutků se mu promítá neskutečně rychlý film vzpomínek na výcvik. “ Drapni chráněný zájem a v zákrytu auta ustupuj k poslednímu vozu, ale makej, ku.va, už bys byl mrtvej,” duch instruktora Jardy ho ve vzpomínkách žene i teď. Jarda věděl, že v takových situacích rozhodují vteřiny. Sám začínal jako špičkový automobilový závodník a s autem dělal věci, které pro laika odporovaly fyzikálním zákonům.

Miroslav je ze vzpomínky rychle zpátky a bez přemýšlení postupuje přesně, jak to do úmoru dřel na výcviku ve vojenském prostoru na Libavé. Střelba na chvilku ustala. S chráněnou osobou rychle naskakuje do posledního vozu. Z vysílačky se chraplavě ozve: “Trojka a čtyřka na signál oba JAKE a mizíme.” Hummer a Iveco řadí zpátečku a nabírají rychlost, na předním skle se objevují tři průstřely, tachometr se blíží šedesátce.

“JAKE” ozve se výkřik z vysílačky. Svět jako by se na pár vteřin zpomalil. Oba vozy se jako legendární krasobruslařský pár Jane Torvillová a Christopher Dean v jeden okamžik zcela synchronizovaně otáčí kolem své osy. Ještě půl vteřiny a ze zvířeného prachu vystřelují oba vozy od místa útoku. Snad jsou tu všichni. Od pomyslné vozové hradby se naštěstí včas stáhli. “Základno, základno! King tři a čtyři se vracejí na základnu.”  Ticho, které přerušuje jen zrychlené dýchání a kašel, prořízne hlas z reproduktoru. “ Potvrzuji. Nahlaste stav.” Petr se pro jistotu ještě rozhlédne. “King jedna dvě konec, všechny posádky a královna v pořádku. dva zranění při vědomí. ……dobrá práce, hoši. Konec.”

Situace jakých se za posledních dvacet let odehrály desítky na nejrůznějších místech světa. Irák, Kuvajt, Afghánistán nebo bývalá Jugoslávie. Tam všude se odehrály příběhy, kde hlavní roli nesehrávali jen vojáci se zbraní, ale řidiči.

V květnu 2019 je to právě dvacet let, kdy Bezpečnostní informační služba (BIS) podepsala smlouvu s Ministerstvem obrany o utajovaném projektu RIDERS. Dohoda dala právní ukotvení specializovaným výcvikům řidičů armády a dalších specializovaných bezpečnostních složek. Iniciativa tehdejšího nového ředitele BIS Jiřího Růžka se ukázala jako velmi životaschopná.

„Dnes, když se ohlédneme těch dvacet let zpátky, tak vidíme, že za každé zranění při výcviku, za každé rozbité auto jsme díky projektu RIDERS získali stovky zachráněných životů v zahraničních misích,“ říká současný ředitel BIS Michal Koudelka s tím, že všichni zainteresovaní celých dvacet let ctí motto projektu: S rozumem a odvahou, rychle a přesně.

Projekt RIDERS začal svojí historii psát ovšem mnohem dříve. Ještě v době kdy první polistopadovou zpravodajskou službou byl Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV. Devadesátá léta byla, eufemisticky řečeno, poněkud dynamická a nově vznikající instituce zaplňovali lidé odhodlaní, nadšení, ale často i velmi nezkušení. V té době se ukázalo, že řídit auto umí sice skoro každý, ale o nadstandardních dovednostech, taktice jízdy a strategii přepravy tzv. chráněného zájmu (osoby, cennosti, písemnosti, nosiče apod.) neměl nikdo ani ponětí.

Úkol, začít se systematickou přípravou řidičů, dostal na starostí skvělý automobilový závodník, srdcař a bývalý pedagog Jaroslav V. od prvního ředitele BIS ČR (později i BIS) Stanislava Devátého, který byl ve funkci od ledna 1993 do února 1997. “ Začátky byly docela divoké. S autem jsem to uměl vždycky dobře, ale o taktice a bojových podmínkách jsem věděl něco málo jen z vojny.” vypráví Jaroslav. “V roce 1993 nám moc pomohla ochranná služba prezidenta republiky. Oni nám dali první výcvik, ukázali strategii jízdy s chráněnou osobou, jak se řadit v koloně, jak být připraven na nečekaný útok,” vypráví po letech instruktor Jaroslav. Ten postupně získával nové zkušenosti, vytvářel první manuály, programy výcviků a společně s mladším kolegou Jiřím M. krok za krokem vybudovali projekt, který dnes vzbuzuje respekt nejen v České republice ale i v zahraničí. Do výcviku se postupně zapojily elitní útvary české armády. Mezi nimi například 6. brigáda rychlého  nasazení pod veliteli Jaroslavem Arnoštem a Petrem Pavlem, 601. skupina speciálních sil řízená Ondrejem Páleníkem a později Milanem Kovandou, 4. brigáda rychlého nasazení pod velením Aleše Opaty a 7. mechanizovaná brigáda Ivo Střechy. Všichni jsou dnes generálové a Aleš Opata řídí celou armádu jako náčelník generálního štábu.

V pozdějších letech se o stále lepší výcvik  začaly zajímat další bezpečnostní složky včetně Útvaru rychlého nasazení Libora Lochmana a dalších speciálních policejních útvarů. “Byl jsem v Afghánistánu a měl možnost pracovat s týmem lidí, kteří prošli přípravou s BIS i s týmem lidí, kteří touto přípravou neprošli. Rozdíl, primárně při přesunech v konvojích v členitém terénu, ovládání vozidel, technice jízdy  v krizových situacích v i  mimo obydlená území,  byl markantní. Ve stejném duchu se dá mluvit i o schopnostech provádění ochrany tzv. VIP personálu,” říká generál Ivo Střecha. Stejně to vidí i generál Petr Pavel: “Zažil jsem v Afghánistánu americké vojáky, kteří vyjeli na první patrolu a hned najeli na minu. Velmi si pak cenili možnosti přebírat zkušenosti od našich vojáků, kteří prošli projektem RIDERS, aby se pokud možno znovu do stejné situace nedostali” doplňuje generál Pavel.

Spolupráci s armádou a zejména s vojáky z misí si ovšem pochvalují i lidé z BIS. Jiří M. říká, že klíčová je vzájemná důvěra, kterou se podařilo postupně vybudovat. “Sdílíme vzájemně to nejlepší, co známe a umíme. Vzájemně se neustále obohacujeme o nové poznatky přímo z bojových operací a můžeme tak neustále inovovat a vylepšovat náš výcvik,” říká Jiří M.. Podle něj je tím nejsilnějším poutem snaha všech zainteresovaných zamezit zbytečným ztrátám na životech. “Vojáci si velmi dobře uvědomují, že každý postřeh a každý nový poznatek nám umožňuje další vojáky do nových misí zase o něco lépe připravit, “ doplňuje Jaroslav V.

Za dvacet let existence projektu RIDERS prošlo výcvikem téměř devět tisíc lidí. Pověst výcvikového programu BIS už dávno překročila hranice České republiky a Jaroslav V. i jeho kolega Jiří M. právem sklízejí uznání v mnoha zemích od Velké Británie přes Izrael až po Spojené státy americké.