Horskou smrčinou jsou nazývány lesy, vyskytující se na Šumavě nad 1200 metrů nad mořem. Kvůli drsným životním podmínkám se v těchto nadmořských výškách objevují převážně dvě dřeviny, dominantní smrk ztepilý doplněný jeřábem ptačím. Největším územím horských smrčin, které se ponechaly přirozenému vývoji po kůrovcovém žíru, jsou oblasti Modravských slatí, Velká a Malá Mokrůvka a kar Plešného jezera. Tyto plochy byly napadeny lýkožroutem smrkovým (kůrovcem) v polovině devadesátých let.

„Rozhodnout o bezzásahovosti bylo tehdy velmi těžké. Rozhořely se vášně, které neutichly dodnes a spoustu věcí, které se v rozpadajícím lese dějí, jsme pouze tušili. Dnes už ale mnohé děje, o kterých se diskutovalo, například to, jestli se les sám dokáže obnovit a jak bude vypadat, nebo jakou úlohu mají pionýrské dřeviny, můžeme s určitostí popsat a hlavně je můžeme sledovat na vlastní oči,“ tvrdí ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený, který v polovině 90 let prosazoval bezzásahovost a přirozený vývoj horské smrčiny na Modravsku.

„Odborníci se tehdy domnívali, že obnova proběhne podle velkého vývojového cyklu lesa, tedy že po odumření horního stromového patra na plochu nalétnou nejdříve pionýrské dřeviny, jako bříza, osika, jeřáb a další. Tyto dřeviny postupem času připraví plochu pro vývoj náročnějších druhů, jako je smrk, který se do porostu navrátí po delší době. Teď už ale víme, že smrk si dokáže vytvářet tak zvanou banku zmlazení, která roste v podrostu dospělého lesa. Les je tak neustále připravený na disturbance, tedy na rozpad horního stromového patra. Odumření dospělých stromů umožní přístup světla do podrostu a malé stromky, které doposud čekali v zástinu na svoji šanci, ji pro svůj růst dostanou. Díky prosvětlení lesa se v těchto porostech také zvýší zastoupení jeřábu ptačího,“ vysvětluje ekolog lesa Správy Národního parku Šumava Jaroslav Červenka.

Jeřáb, jako jedna z pionýrských dřevin se ve větších počtech vyskytuje v porostech jen několik let po disturbanci, pak jej přerostou smrky. V dospělém porostu jich zůstane jen velice málo. Potvrdilo se také to, že struktura „nového“ lesa prakticky kopíruje strukturu toho původního. Nové smrky se totiž uchytí většinou na příhodných stanovištích pro jejich růst. Nejvíce semenáčků roste na ležících, rozkládajících se kmenech bývalých generací smrků nebo blízko stojících stromů či souší.