Do 1. ledna 2006 neexistoval v České republice orgán, který by systematicky sledoval, zda jsou dodržována práva osob omezených na svobodě, zda tito lidé nejsou vystaveni špatnému zacházení nebo jím ohroženi. Případné kontroly či dozor se soustředily zejména na dodržování právních předpisů, nikoli na hledisko respektování lidské důstojnosti. Činnost veřejného ochránce práv jako tzv. národního preventivního mechanismu podle Opčního protokolu k úmluvě OSN proti mučení a špatnému zacházení se proto zaměřuje nejen na odhalování špatného zacházení, ale také na zjišťování reálného rizika, že ke špatnému zacházení může dojít, a na posilování prevence.

Za uplynulých deset let provedl veřejný ochránce práv 365 návštěv zařízení v celé České republice, z toho např.

• 128 návštěv v zařízeních sociálních služeb
• 55 návštěv zdravotnických zařízení (léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické nemocnice)
• 54 návštěv zařízení ochranné a ústavní výchovy
• 80 návštěv policejních cel
• 31 návštěv věznic

Uskutečněné systematické návštěvy měly přímý dopad na podmínky 2 178 dětí, 8 714 seniorů nebo např. 12 300 vězňů. Preventivně však zjištění a doporučení ochránkyně ovlivňují desítky tisíc lidí v různých typech zařízení. Vydává zprávy se zjištěními, formuluje doporučení a standardy, obrací se na orgány státní správy a zákonodárce.

Od samého počátku se významná část pozornosti ochránce soustředila na ochranu osob v zařízeních, kde se nacházejí lidé omezení na svobodě v důsledku závislosti na poskytované péči (např. zařízení pro seniory, léčebny dlouhodobě nemocných aj.). Zatímco pro omezení svobody např. ve věznici či policejní cele existují i mezinárodní standardy, prevence špatného zacházení v zařízeních sociálních a zdravotních služeb v České republice zcela chyběla.

„Před deseti lety neexistovala pro většinu míst, kde se mohou nacházet osoby omezené na svobodě, dostatečná právní úprava materiálních podmínek, práv a povinností osob umístěných v těchto zařízeních a podmínek zacházení. Díky našim doporučením, diskuzím s odborníky a opakovaným upozorňováním na nedostatky se daří situaci měnit. Pro některé oblasti existují zákonem stanovená pravidla, jinde jsou formulovány standardy zacházení. Společnost je také mnohem poučenější a více si uvědomuje, co je špatné zacházení, co znamená nerespektování lidské důstojnosti,“ shrnuje veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová deset let práce národního preventivního mechanismu.

Díky desetiletému soustavnému vlivu na kvalitu sociálních služeb se podařilo nejen formulovat standardy zacházení se seniory, které se využívají k výuce zdravotníků, ale ve společnosti se začalo otevřeně diskutovat o nových tématech, jako je např. malnutrice, specifické aspekty péče o lidi trpící demencí a zejména riziko nelegálně poskytované péče různými ubytovacími zařízeními. Na tento závažný problém ochránkyně upozornila i vládu, která již uložila ministryni práce a sociálních věcí hledat systémové řešení.

Zařízení pro seniory používají standardy ochránkyně pro prevenci ignorování bolesti a zanedbávání ošetřovatelské péče. Právě otázky týkající se bolesti, zajištění soukromí a bezpečí považuje ochránkyně za klíčové pro prevenci špatného zacházení a zaměřuje se na ně. V této souvislosti ochránkyně upozorňuje na to, že v právních předpisech chybí standard materiálního a personálního zajištění sociálních služeb.

Právě dostatek personálu v zařízeních, kde se nacházejí lidé vysoce závislí na pomoci druhých, považuje ochránkyně za zásadní výzvu pro budoucí zlepšování podmínek v psychiatrických nemocnicích, zařízeních pro dlouhodobě nemocné a pro lidi s postižením. Bez dostatku personálu není možné zajišťovat individualizovanou péči. Ani při dobré vůli totiž nelze poskytovat péči kvalitně a důstojným způsobem, když personál nemá čas na nic jiného, než vydávání léků a stravy a na zajištění základní hygieny. Naplňování základních práv nyní leží na práci přepracovaných pečovatelů, kterým se nedostává podpory ani ocenění.

K největším úspěchům deseti let prevence špatného zacházení se řadí zákonem stanovená pravidla pro používání prostředků omezujících pohyb ve zdravotnických zařízeních. I nadále však ochránkyně považuje tuto otázku za zásadní. Zejména v psychiatrických nemocnicích se stále setkává s případy preventivního používání omezovacích prostředků. Usiluje proto o zavedení povinné evidence a kontroly použití omezení.

Trvalou výzvou je péče o malé děti. Ani sebelepší zařízení nemůže podle ochránkyně nahradit bezpečí a péči v rodině. Ochránkyně chce usilovat zejména o to, aby malé děti mohly vyrůstat v rodinách, ne v kojeneckých ústavech, kde se péče soustředí spíš na poskytování zdravotně-ošetřovatelské služby.

Úspěchem je i respekt k právům osob zajištěných v policejní cele. Po doporučeních ochránce dospěla Policie ČR k přijetí standardu poučování zadržených v cele.

Ve spolupráci s ochráncem vzniklo poučení zajištěného o jeho právu vyrozumět rodinu nebo jinou osobu o zadržení, o právu na přístup k advokátovi a o právu na vyšetření lékařem dle vlastní volby. Tyto „pojistky“ proti špatnému zacházení jsou nyní zakotveny i v zákoně. Do budoucna se tak ochránkyně zaměří na další problematický aspekt zajištění, kterým je připoutávání zajištěné osoby v cele.

Ve věznicích se podařilo dosáhnout zlepšení hygienických podmínek a vězni se mohou mýt v teplé vodě dvakrát týdně, což je evropský minimální standard. Na druhou stranu se věznice stále potýkají s přeplněností, což vede k zásahům do důstojnosti člověka a znemožňuje to naplnění účelu trestu odnětí svobody.

Ochránkyně také stále kritizuje plošné provádění důkladných osobních prohlídek.