Aimarovi je čtyřicet dva let. Se svou ženou a dětmi žil nedaleko syrského Homsu. Když se jednoho dne probudil a neviděl nic jiného než kouř z nedalekého bombového útoku, na nic nečekal. Naložil rodinu na motorku a postupně všechny odvezl pryč. Strastiplná cesta přes hory trvala týden, nakonec všichni skočili v libanonském městečku v údolí nedaleko syrských hranic. Už dlouhých pět let tady žijí ve velmi provizorních obydlích spolu s dalšími uprchlíky. Rodinu trápí chudoba – Aimar kvůli svému zranění nemůže pracovat, nájmy i elektřina jsou drahé. Návrat domů? Zatím v nedohlednu.

V Libanonu uslyšíte řadu podobných příběhů. Lidem utíkajícím před válkou tu schází základní prostředky k životu včetně potravin či hygienických potřeb. Malá země na pobřeží Středozemního moře je po příchodu více než milionu syrských uprchlíků v nezáviděníhodné situaci.
Je tu však také viditelná stopa české pomoci: Aimarova rodina už nějakou dobu dostává od Diakonie, za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR, vouchery pro nákup potravin, sušené mléko a pleny pro děti. Ze speciálního fondu pak mohou rodiny jako ta Aimarova čerpat finanční podporu například na nákup nejnutnějšího vybavení na zimu, která i v Libanonu dokáže být krutá. „Konkrétní příjemce vždy pečlivě vybíráme tak, aby se dostalo na ty skutečně nejpotřebnější,“ hlásí přímo z místa Kristina Ambrožová, ředitelka Střediska humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE, které na místě pomáhá přibližně 1500 rodinám.

Do skupiny takto podpořených lidí patří nejen uprchlíci, ale také nejchudší místní obyvatelé. „Libanon otevřel náruč obrovskému množství Syřanů, ale jejich dlouhodobá přítomnost je pro zemi stresující. Mnozí Libanonci už jsou vyčerpaní, zvlášť ti, kdo sami žijí ve velké chudobě. Proto je dobře, že pomoc Diakonie je určena i místním lidem,“ říká česká velvyslankyně v Libanonu Michaela Froňková.