„Podnikatelé ve zpracovatelském průmyslu ale narážejí na řadu překážek, třeba na roztříštěnost průmyslu a zdlouhavé povolovací řízení, kvůli kterým jsou domácí zpracovatelské kapacity nízké, nebo na národní normy požární bezpečnosti staveb, jež jsou v Česku přísnější než v zahraničí. Problémem je i nedostatek pracovních sil v sektoru. Dřevo bývá dnes vnímáno především jako obnovitelný zdroj energie, i když je komoditou s velmi širokým potenciálem. Při přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku by ale stát měl alespoň podle mého názoru stimulovat i materiálové využití dřeva,“ uvedl předseda v Hospodářské komoře nově založené Sekce dřevozpracujícího průmyslu Jan Matějíček.

Česko je už roky největším unijním vývozcem surového dřeva, následují až poté Německo, Polsko nebo Francie. Vysoký podíl neopracovaného dřeva, resp. kulatiny na objemu našeho vývozu ale vede k významné ztrátě přidané hodnoty pro českou ekonomiku a Česko tak přichází až o desítky miliard korun ročně.

To je ostatně podle analýz Hospodářské komory problém celé české ekonomiky, která generuje zejména nízkou přidanou hodnotu. V mezinárodním srovnání je v Česku vytvořená přidaná hodnota dokonce jedna z nejnižších v celé EU, Česku patří až 24. příčka z 27 států.

Hospodářská komora proto přichází s řadou systémových opatření, která by zvýšila využití dřeva pro výrobu polotovarů a hotových výrobků s vyšší přidanou hodnotou.

Doporučuje kupříkladu minimalizovat dopravní vzdálenosti mezi lesnickými činnostmi, zpracovatelskými zařízeními a konečným využitím dřeva. „Z tohoto důvodu má mou podporu zpracování vytěženého dřeva v daném regionu, čím by se zvedala jeho přidaná hodnota, a zároveň se snížily náklady spojené s následnou dopravou, což by v konečném důsledku přispělo i ke snížení uhlíkové stopy,“ je přesvědčen prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček.

Zpracovatelé dřeva by také chtěli otevřít odbornou diskusi o tom, zda v některých lokalitách a u konkrétních druhů dřevin by se doba, kdy je možné konkrétní strom porazit, neměla snížit ze současných 80 na 60 let.

Minimální věk mýtního porostu, který lze v současnosti těžit, totiž musí být alespoň 80 let. Jde o věk stromu, ve kterém již nedochází k přirůstání dřevní hmoty, a strom i celý les je náchylný ke vzniku a šíření nejrůznějších chorob a množení škůdců. Mýtní věk se přitom už dnes u jednotlivých druhů dřevin liší. U smrků a borovic se pohybuje okolo 80 let, dub má mýtní věk 120 let. Teprve po jeho završení je možné přistoupit k těžbě, pokud nenastane nestandardní situace vyžadující předmýtní těžbu dřeva, jakou byla třeba kůrovcová kalamita.

„Při stávajícím plánu těžby a době obmýtí 80 let totiž dochází ke hromadění tzv. tlusté kulatiny v lesních porostech, která není pro zpracovatelský průmysl tak zajímavá jako hmota o síle 30 až 40 cm. Ta odpovídá staří zhruba 60 let při změně klimatických podmínek a změně charakteristiky a struktury lesa, která právě probíhá,“ přibližuje předseda sekce Jan Matějíček důvod, proč by tuto diskusi ocenil.

Jednou z brzd rozvoje tuzemského zpracování dřeva s přidanou hodnotou je také malá domácí poptávka po výrobcích z vytěženého dřeva, která je ale často způsobena jen nevhodně nastavenými regulacemi.

„V případě dřevostaveb přísnými normami požární bezpečnosti. Podle národních norem je v současné době výška dřevostaveb ve standardním povolovacím řízení omezena na 12 metrů nad zemí, což znamená faktický limit čtyř až pěti podlaží. Tím ale Česko značně zaostává za mezinárodní praxí. V důsledku toho se dřevostavby v Česku využívají především v sektoru rodinných domů,“ uvedl Jan Matějíček, který prosazuje, aby se podíl využití tuzemského dřeva zvýšil i ve stavbách veřejného sektoru.