Nejčerstvějším důkazem ozdravného procesu je návrat pstruhů obecných do jezera Laka, o němž podala informaci Akademie věd minulý týden. Přitom právě lesní porosty na hoře Plesná, která se nad jezerem tyčí, byly silně ovlivněny gradacemi kůrovce. První z nich, podpořená kyselými dešti, přišla v roce 1996, a protože se tu kůrovcem napadené smrky kácely, proředěný les se stal labilním. To zesílilo dopad vichřic v letech 1998 a 2003, ale nejvíce orkánu Kyrill, který v roce 2007 vyvrátil velké plochy lesů. Z nich pak kolem roku 2010 gradoval kůrovec.

„Regenerace jezera se dala očekávat a to ze dvou základních důvodů: jednak dlouhodobým poklesem emisí sloučenin síry a dusíku vypouštěné do atmosféry a za druhé odumřením a následnou přirozenou obnovou lesa v povodí. Možná to někomu zní divně, ale přirozený rozpad smrkového lesa a následná stejně přirozená obnova, jednoznačně napomohly regeneraci vody v jezeře,“ říká Jakub Hruška z České geologické služby a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR, který chemizmus jezer a jejich okolí dlouhodobě sleduje.

„Návrat ryb do jezera Laka je vlastně jasným důkazem, že snižování emisí z elektráren a průmyslu mělo smysl, protože ryby ze šumavských jezer vymizely kvůli jejich okyselení. V kyselé vodě ryby žít nemohou, ale ani ne tak kvůli vlastní kyselosti, ale proto, že kyseliny z půd uvolňují hliník, který se vyplavuje do vod a následně se sráží rybám na žábrách a udusí je. A také zahubí nakladené jikry,“ vysvětluje Jakub Hruška.

Depozice síry a dusíku (tedy to co napadá z atmosféry na zemský povrch) se začala na Šumavě výrazně snižovat už od konce 80. let minulého století. I přes zlepšení kvality atmosféry však půdy v povodí jezer zůstaly nadále kyselé, neboť těm trvá dlouho, než se zregenerují. Proto mělo i složení jezerní vody zpoždění za poklesem emisí a depozice.

„Ale aby to nebylo jednoduché, do úspěšně nastartované regenerace jezera vstoupil rozpad lesa, který spustil orkán Kyrill v roce 2007. Z rozkládající se biomasy mrtvých stromů a půdy se začal uvolňovat dusík – z něj se vytvořily dusičnany a kyselina dusičná, a ty natekly do jezera. Kyselina dusičná má na zhoršení kvality vod podobný dopad, jako kyselina sírová. Ale po zhruba deseti letech se tento nový zdroj dusíku v povodí vyčerpal a koncentrace dusičnanů klesly dokonce na nižší hodnoty než před úhynem lesa. Ani to není nic divného – nově rostoucí les totiž dusík potřebuje jako základní živinu, a bude nadále většinu sloučenin dusíku několik desetiletí spotřebovávat a vázat v biomase,“ tvrdí Jakub Hruška.

Není to ale jenom Laka. Podobný proces ozdravení pozorujeme třeba na Plešném jezeře. Zde je regenerace půd po úhynu lesa a jeho ponechání přírodním procesům dokumentována pravděpodobně nejlépe v celé Evropě.

„Půdy v povodí, stejně jako voda v jezeře zregenerovaly zejména díky obohacení půd a následně jezerní vody o vápník, hořčík a draslík, které částečně zneutralizovaly kyselé půdní prostředí. Tento proces by ale neproběhl, kdyby v povodí nezůstala celá biomasa odumřelých stromů. Pokud by se jako v běžném hospodářském lese kmeny vytěžily a odvezly, regenerace by se nekonala,“ říká Jiří Kopáček z Hydrobiologického ústavu Biologického Centra Akademie věd ČR, který se detailním výzkumem Plešného jezera zabývá již od počátku tohoto století.

Desetitisíce údajů nasbíraných v povodí Plešného jezera byly využity i k modelování budoucího vývoje chemismu půd a vod povodí.

„Výpočty biogeochemického modelu jednoznačně ukazují, že Plešné jezero zregenerovalo nejen díky poklesu atmosférické depozice, ale i rozkladu biomasy odumřelých stromů. Bez něho by pozorovaná regenerace jezera proběhla mnohem pomaleji, jak jsme ještě před zhruba 15 lety očekávali. I v budoucích desetiletích se bude jezero zotavovat lépe, než by tomu bylo bez odumření lesa a jeho ponechání přírodnímu vývoji,“ vysvětluje Filip Oulehle z České geologické služby a Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, který vývoj chemismu Plešného jezera modeloval pro roky 1850-2050.

Hana Šantrůčková se svým týmem z Jihočeské univerzity prováděla analýzy smrků, které rostly alespoň 100 let v oblasti Plešného jezera, Trojmezí a Čertova jezera. Ty zcela jasně vypověděly, že se od 60. let minulého století začal zhoršovat fyziologický stav smrků a v osmdesátých a devadesátých letech stromy strádaly. Záznamy z nejmladších letokruhů, které se vytvořily krátce po roce 2000, ale ukázaly, že šumavské smrky se už zotavují, i když jsou stále ještě oslabené.

Ozdravný proces můžeme sledovat i jinde. Čítankovým příkladem je jedle bělokorá. Tento strom je velmi citlivý na znečištěné ovzduší, což právě ve druhé polovině 20. století vedlo k tomu, že podíl jedle v lesích celé Evropy zásadně klesl, někde až na pokraj vyhubení.

„I šířky každoročních přírůstů stromů ukazují postupné uzdravování šumavských ekosystémů, například přímo Boubínského pralesa,“ představuje výsledky dlouhodobého monitoringu vývoje pralesa Pavel Šamonil z Výzkumného ústavu Silva Taroucy (VÚKOZ). „Z letokruhových analýz bylo patrné, že jedle na Šumavě až do začátku 90. let minulého století strádala nebo přímo odumírala vlivem imisí. V současné době se zotavila a v době klimatické změny jde dokonce o velmi perspektivní dřevinu. Zatímco jedle v kritickém období kyselých dešťů skutečně odumírala, což vidíme i z opakovaných dendrometrických měřeni, smrk v absolutních přírůstech reagoval překvapivě slabě, například i oproti buku.“

Tisíce ležících kmenů a vývratů mění mikroklima v dané oblasti a umožňují odrůstání obrovského množství mladých stromků. Nabízí útočiště široké škále organismů, čímž přispívají k zachování a dokonce i k zvýšení původní biodiverzity lesního ekosystému. Ležící kmeny a vývraty zadržují srážkovou vodu a zajišťují její lepší vsakování do půd. Postupně uvolňuji živiny, které za dvě století své existence nashromáždily ve svých kmenech. Kmeny s kůrou obsahují přes 100 kilogramů čistého vápníku na jednom hektaru. S větvemi a jehličím je to téměř dvojnásobek. Tato zásoba pomohla k rychlé změně chemizmu půdních vod. Přechodně zvýšená půdní vlhkost pomohla například k udržení vydatnosti pramenů a jezerních přítoků v dobách sucha.

„Bezzásahovost se tak jednoznačně ukazuje jako velmi vhodnou a funkční cestou k uzdravení krajiny alespoň v národních parcích a v přírodních rezervacích,“ zakončuje ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.