Spíš než romantickým ohlédnutím za příběhy obsaženými v Rukopisech je inscenace Zbyhoň! svědectvím o eskalujícím českém, potažmo slovanském nacionalismu a o problematice sekt a ideologických konstruktů vůbec. Bratrstvo NN (Národ Neskoná) obsadí Novou scénu, aby zde uspořádalo rituál znovuzasvěcení do slavné české minulosti a zabránilo tak v hodině dvanácté řízené genocidě Čechů, ke které v zemi podle jeho míně- ní dochází. Zůstanete imunní vůči náboru do řad „Pravočechů“? Pravost Rukopisů bude jednou provždy stvrzena!

Jan Frič, režisér: „Rozhodli jsme se pozdvihnout národ v Národu, připomenout národní obrození. Jako výchozí materiál jsme si zvolili Rukopisy. Na nich stojí podstatná část našeho národního sebevymyšlení. Národní divadlo je vyzdobeno výjevy z Rukopisů. Divadlo je náboženstvím našeho národa. Divadlo bylo další podstatnou součástí budování národní identity. Rukopisy popisují boje s Němci. Vítězné boje s Němci, většinou vítězné na základě lsti. Nechat se přelstít divadlem, to stálo na počátku naší inscenace.“

Milan Šotek, dramaturg: „Výrazně vlastenčící vyznění Rukopisů – Češi slavně vítězící nad cizáky, již je chtějí připravit o vše, co Čechům vlastní – propojilo promýšlení textového východiska se silně pociťovaným radikalizujícím se českým nacionalismem. Co by se stalo, kdyby se s texty Rukopisů začalo nakládat fanaticky, pseudonábožensky? Co kdyby se začaly vykládat jako morální imperativy pravého češství? Kdyby na jejich podkladě měl proběhnout rituál znovuzasvěcení a rekonstrukce českého národa?“

Filip Rajmont, Libor: „V našich dějinách je kvanta lží a celá naše země se i na nich snaží najít svou identitu a přijít na kloub svému vlastenectví. To je teď vyhrocené špatným směrem v nenávist vůči čemukoli cizímu, což způsobuje této zemi strašné neštěstí. Zbyhoň! je rozjímání o lži, která je živena hlavou státu i vládou a která už je standard a na níž se staví cosi, co se tváří ctnostně, ale co se ctností nemá nic společného. Co znamená vlastenectví, si tahle země ujasňuje od svého vzniku. Podle mě je to vědět, co se jak dálo, a nepřekrucovat dějiny – nebo z nich naopak být poučen. To je podstatnější než stát pod vlajkou a řvát na cizáky. Možná nám někdo za naši inscenaci dá pěstí, ale třeba se taky někdo zamyslí nad tím, jestli se sám nechová špatně.“

Lucie Polišenská, Lucka: „Přemýšlím, čeho si dneska vážit. Co vlastně v roce 2018 znamená vlastenectví? Kdekdo se jím ohání, ale polovina z nás nezná české dějiny. Lidé často vykládají o vlastenectví, ale když dojde na lámání chleba, tak nikdo nic neví. Jsme vlastenci, leda když se hraje hokej. To jsme hned ti úžasní, ale jak jde o důležité věci, dávají lidé ruce pryč. Tenhle obraz se nám inscenací snad podaří přesáhnout. Udělali jsme ji zvláštním stylem, protože zobrazujeme, jak se tu daří sektám. Netušila jsem, že jich je u nás tolik. A tak jsme vytvořili další, v níž jsou lidi, kteří se potkali přes internet a chtějí obrodit český národ. Ale jakým způsobem to dělají, to už si divák musí přebrat sám. Možná nás za to někdo zmlátí.“