Spíš než romantickým ohlédnutím za příběhy obsaženými v Rukopisech je inscenace Zbyhoň! svědectvím o eskalujícím českém, potažmo slovanském nacionalismu a o problematice sekt a ideologických konstruktů vůbec. Bratrstvo NN (Národ Neskoná) obsadí Novou scénu, aby zde uspořádalo rituál znovuzasvěcení do slavné české minulosti a zabránilo tak v hodině dvanácté řízené genocidě Čechů, ke které v zemi podle jeho míně- ní dochází. Zůstanete imunní vůči náboru do řad „Pravočechů“? Pravost Rukopisů bude jednou provždy stvrzena!

Jan Frič, režisér: „Rozhodli jsme se pozdvihnout národ v Národu, připomenout národní obrození. Jako výchozí materiál jsme si zvolili Rukopisy. Na nich stojí podstatná část našeho národního sebevymyšlení. Národní divadlo je vyzdobeno výjevy z Rukopisů. Divadlo je náboženstvím našeho národa. Divadlo bylo další podstatnou součástí budování národní identity. Rukopisy popisují boje s Němci. Vítězné boje s Němci, většinou vítězné na základě lsti. Nechat se přelstít divadlem, to stálo na počátku naší inscenace.“

Milan Šotek, dramaturg: „Výrazně vlastenčící vyznění Rukopisů – Češi slavně vítězící nad cizáky, již je chtějí připravit o vše, co Čechům vlastní – propojilo promýšlení textového východiska se silně pociťovaným radikalizujícím se českým nacionalismem. Co by se stalo, kdyby se s texty Rukopisů začalo nakládat fanaticky, pseudonábožensky? Co kdyby se začaly vykládat jako morální imperativy pravého češství? Kdyby na jejich podkladě měl proběhnout rituál znovuzasvěcení a rekonstrukce českého národa?“

Filip Rajmont, Libor: „V našich dějinách je kvanta lží a celá naše země se i na nich snaží najít svou identitu a přijít na kloub svému vlastenectví. To je teď vyhrocené špatným směrem v nenávist vůči čemukoli cizímu, což způsobuje této zemi strašné neštěstí. Zbyhoň! je rozjímání o lži, která je živena hlavou státu i vládou a která už je standard a na níž se staví cosi, co se tváří ctnostně, ale co se ctností nemá nic společného. Co znamená vlastenectví, si tahle země ujasňuje od svého vzniku. Podle mě je to vědět, co se jak dálo, a nepřekrucovat dějiny – nebo z nich naopak být poučen. To je podstatnější než stát pod vlajkou a řvát na cizáky. Možná nám někdo za naši inscenaci dá pěstí, ale třeba se taky někdo zamyslí nad tím, jestli se sám nechová špatně.“

Lucie Polišenská, Lucka: „Přemýšlím, čeho si dneska vážit. Co vlastně v roce 2018 znamená vlastenectví? Kdekdo se jím ohání, ale polovina z nás nezná české dějiny. Lidé často vykládají o vlastenectví, ale když dojde na lámání chleba, tak nikdo nic neví. Jsme vlastenci, leda když se hraje hokej. To jsme hned ti úžasní, ale jak jde o důležité věci, dávají lidé ruce pryč. Tenhle obraz se nám inscenací snad podaří přesáhnout. Udělali jsme ji zvláštním stylem, protože zobrazujeme, jak se tu daří sektám. Netušila jsem, že jich je u nás tolik. A tak jsme vytvořili další, v níž jsou lidi, kteří se potkali přes internet a chtějí obrodit český národ. Ale jakým způsobem to dělají, to už si divák musí přebrat sám. Možná nás za to někdo zmlátí.“

Byli jsme a budem! Leč jsme?

Těžko navštívit Zlatou kapličku a nebýt při tom konfrontován s Rukopisy, dvěma zásadními literárními památkami – bez ohledu na to, zda pocházejí ze středověku či (pravděpodobnost hraničící s jistotou) z 19. století. Generaci Národního divadla mohli bychom směle nazvat také Generací Rukopisů. U hlavního vchodu vítají diváky mytičtí pěvci Záboj a Lumír. Na fasádě směrem k Vltavě spatříme spor Šťáhlava s Chrudošem z Libušina soudu, jenž se stal dokonce alegorií národní Činohry. Nakolik však tyto výjevy jsou srozumitelné dnešní společnosti? Za Alšovými/Ženíškový- mi obrazy v historické budově ND, evokujícími archaickou dobu Slovanů-pohanů, vybaví si dnes konkrétní příběhy málokdo, a přitom jejich sdělnost měla být analogická výzdobě kostela – však také šlo o „chrám národa“, v němž autority „písma svatého“ požívaly právě Rukopisy, od jejichž údajného objevení uplynulo v této sezoně 200 let.

„Jako Řekové, plavci argonští, hrdiny před Trojí a sedmero reků na bojištích thebánských – jako tito svého Homéra, Aischyla a Orfea nalezli; tak zpívali naši lumírové a zábojové slavné činy starobylých hrdin, války knížat, krvavé půtky zemanů, slasti a strasti lásky a jiná podobná dobrodružství […] Bylo to vloni dne 16. září [1817], co jsem poklad ten v Králové Dvoře ve sklepě v kostelní věži, přebíraje se v žižkovských střelách, našel. Na první pohled zdály se to býti latinské modlitby, ale jaká radost hnula srdcem mým, spatře, že to česky, a jak zrostala radost ta, když jsem čím dále tím více výbornosti a příjemnosti nacházel!“

Tak Václav Hanka v textu nazvaném Připomenutí hodnotí s ročním odstupem svůj nález, který mezitím doslova vstoupil do historie – neboť největší lingvistická autorita té doby, Josef Dobrovský, pojal ho do 2. vydání svých Dějin české řeči a literatury. Česká literatura měla rázem rodokmen srovnatelný s kolébkou evropské kultury (Homér/Hanka) a údajný nálezce ohlídal si i jiné symbolické atributy: pergameny nalezl přece mezi zbraněmi samotného Jana Žižky, čímž slavnou minulost „Čechů v bojích věčně vítězících“, Rukopisy předestřenou, přímo propojil s husitstvím.(Milovník mystifikací přitom těžko skryje fascinaci datem 16. září: roku 1817 byl „objeven“ Rukopis královédvorský a týž den roku 1966 zaznělo z rozhlasové Nealkoholické vinárny U Pavouka vůbec poprvé jméno Jára Cimrman.)

Dobrovský zapochybuje až o Libušině soudu, jenž bude napříště znám spíš jako Rukopis zelenohorský, a obviní Václava Hanku (paradoxně rovněž nálezce staročeského Mastičkáře) a Josefa Lindu z falzátorství. Zhruba od té doby se s proměnlivou intenzitou táhnou tzv. „rukopisné boje“ – politikum vrcholící postojem T. G. Masaryka, že národ nesmí být založen na lži (s otázkou morálky je to, u národa tehdy nesamozřejmého, pochopitelně složitější). Že těmto citlivým sporům, které stály dokonce lidské životy, není konec ani dnes, dokládá mj. působení spolku Česká společnost rukopisná, s kouzelnou zkratkou ČSR.

Zatímco humanitní vědy o podvrhu – na základě anachronických jazykových jevů – téměř nepochybují (což není v rozporu s přiznáním mimořádných literárních kvalit, byť se za jejich autora rovněž ony ostýchají označit Václava Hanku, daleko spíš Josefa Lindu), přírodní vědy dosud definitivní důkaz nepravosti nepřinesly (vědci se dnes zdráhají použít invazivní metody expertizy). A to i přesto, že tým autora literatury faktu Miroslava Ivanova označil koncem 60. let minulého století tyto památky poměrně věrohodně za palimpsesty – tedy skutečné středověké pergameny, na nichž byly ponechány pouze iniciály a mezi ně doplněn nový text.

Ironií Rukopisů je, že řadu příběhů v nich obsažených založili jejich anonymní autoři na principu „podvodu“ (či „české vynalézavosti“, chcete-li). Stráž přelstí „trojský“ pastýř z Oldřicha a Boleslava i jinoch dobývající Zbyhoňův hrad („Kdo tam?“ / „Zabloudilý lovec!“). Ve zpěvu Čestmír a Vlaslav zase obíhá vojsko po devětkráte kolem hory, aby se zmnožilo a mělo zdání přesily. Při tom těžko nevzpomenout na husity.

Nepřekvapí proto, že horlivým zastáncem pravosti Rukopisů byl také František Palacký, jenž jako by se étosem těchto památek inspiroval pro své Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Méně známé už bude, že mozek Otce národa byl po jeho smrti zakonzervován a uložen co „šém národu českého“ do stěny v panteonu Národního muzea (základním kamenem Národního muzea je tak de facto tato národovecká relikvie – mozek, který „vymyslel“ české dějiny). Inscenátoři Zbyhoně! zahlédli v tom jedinečnou metaforu konzervativního českého myšlení.

Považme, že vůbec první věta Palackého Dějin zní: „Historické divadlo národu našeho, země česká, prostírá se uprostřed pevniny evropejské asi po tisíci mílích čtvercových.“ Dějiny Čechů jako divadlo! A obráceně – úloha divadla v českých dějinách (obrození – hymna – přísaha věrnosti Říši – anticharta – sametová revoluce – prezident dramatik – prezidentské fanfáry ze Smetanovy Libuše). V Lindově historické hře Jaroslav ze Šternberka v boji proti Tatarům dodávají si vojáci před bitvou sílu tím, že si hrají divadlo o Zábojovi!

Inscenační tým nevzrušovala ani tak otázka pravosti či nepravosti literárních památek, na kteroužto se jejich odborná recepce často omezuje, nýbrž étos jejich vlastních, byť třeba smyšlených příběhů. Kdo byli Vlaslav, Kruvoj, Věstoň? Nezapíráme, že nás v první chvíli uchvátila především jazyková neotřelost samotného jména „Zbyhoň“. To se před tím v české literatuře objevilo jen v dramatickém debutu – světe, div se! – Václava Klimenta Klicpery Blaník coby postava „Zbihon, z rodu knížecího“. Ponecháme na čtenářích, zda budou chtít spatřovat pouhou náhodu v tom, že Klicpera dva roky před „objevením“ Rukopisů napíše hru Žižkův meč (1815), v níž se kus rezavé oceli vydává za rekovnou Žižkovu zbraň.

Zpěv Zbyhoň – ano, nejslavnější české podvržené básně měly napodobit žánr „zpěvů“, jenž vyžadoval specifický způsob přednesu, tzv. „pění“ – v sobě kongeniálně propojuje dvě tváře Rukopisů: hrdinskou píseň s lyrickou poezií. Příběh o záchraně dívky, již „zlobný Zbyhoň“ vězní na svém hradu, zrcadlí se v příběhu holubice unesené zlým krahujcem…

Milan Šotek