Stěžovatel (soud jej označuje v souladu s jeho přáním) tvrdil, že podmíněnost změny pohlaví provedením chirurgického zákroku spočívajícího v přeměně pohlavních orgánů a současně ve znemožnění reprodukční funkce, který stanoví § 29 odst. 1 občanského zákoníku, je protiústavní, neboť je v rozporu se základním právem na zachování jeho lidské důstojnosti, na respektování jeho soukromého a rodinného života a se zákazem mučení.

Nejvyšší správní soud předeslal, že požadavek zákona je jasný a že matriční orgány nemohly v souladu se zákonem rozhodnout jinak, než žádost stěžovatele o změnu pohlaví z ženského na mužské zamítnout.

Uznal současně, že zákonný požadavek na změnu pohlaví má závažné následky, že jde o mutilační zákrok, zpravidla nevratný, který stejně jako jiné lékařské výkony není bez rizika, nemluvě o riziku tragického omylu, k němuž může dojít i s posvěcením odborných lékařských autorit.

Nejvyšší správní soud však odmítl přerušit řízení a vznést návrh Ústavnímu soudu, aby § 29 odst. 1 občanského zákoníku zrušil.

Nejvyšší správní soud svůj postoj odůvodnil tím, že Ústavní soud se již návrhem na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku nedávno zabýval a zamítl jej (nález Pl. ÚS 2/20 vyhlášený pod č. 112/2022 Sb.). Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu nepředestřel nic nového, co by ho mělo vést k tomu, aby tuto otázku znovu před Ústavním soudem otevřel. „Takovým důvodem nemůže být ani změna v obsazení Ústavního soudu, neboť i Ústavní soud sám v jakémkoli personálním složení je vázán svým nálezem“, uvedl soud v odůvodnění rozsudku.

Nejvyšší správní soud také zdůraznil, že ve statusových otázkách, mezi něž bezesporu patří otázka změny pohlaví, soudy mají být zdrženlivé a jejich řešení mají ponechat demokraticky zvolenému zákonodárci. Poukázal také na ochranu základních přirozených atributů rodiny a rodičovství: dítě má otce – muže a zejména matku – ženu, která je porodila. České rodinné právo stanoví, že rodiči dítěte jsou muž a žena, což ani stěžovatel v tomto řízení nijak nezpochybnil. Pokud by se osoba, která se narodila jako žena, mohla stát právně mužem bez znemožnění reprodukční funkce, mohla by pak porodit dítě jako muž, a přitom by se podle zákona nemohla stát jeho matkou.

„Nejde přitom o smyšlené situace. V zemích, kde lze změnit pohlaví jen na základě prohlášení, musí řešit dosud nevídané a delikátní právní problémy“, poznamenal předseda senátu Tomáš Langášek a poukázal na rozsudky ze dne 4. dubna 2023 ve věci A. H. proti Německu a ve věci O. H. a G. H. proti Německu. V prvním z nich Evropský soud pro lidská práva posuzoval případ odmítnutí zápisu osoby, která byla původně biologickým mužem, jako druhé matky do rodného listu dítěte, k jehož zplození po změně pohlaví na ženu bylo použito její sperma, když navzdory svému novému ženskému pohlaví byla do rodného listu zapsána jako otec. Ve druhém případě posuzoval zrcadlově obrácenou situaci, kdy německé úřady odmítly požadavek zápisu osoby, která byla původně biologickou ženou, jako otce do rodného listu dítěte, které po změně pohlaví na muže a po umělém oplodnění spermatem dárce porodil, když navzdory svému novému mužskému pohlaví byl do rodného listu zapsán jako matka. V obou případech evropský soud stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud konečně zdůraznil, že pokud by na půdorysu tohoto případu Ústavní soud § 29 odst. 1 občanského zákoníku bez dalšího zrušil a následně by o věci znovu rozhodoval Nejvyšší správní soud, musel by kasační stížnosti, resp. žalobě stěžovatele vyhovět, přestože v řízení stěžovatel nepředložil žádný důkaz (např. znalecké posudky) o tom, že skutečně je transgender osobou. Důsledkem rozhodnutí soudů by v takovém případě bylo soudní prosazení výlučně subjektivního pojetí změny pohlaví jen na základě požadavku dané osoby. To je přitom řešení, jež soudům zásadně nepřísluší. „Takové řešení by bylo možno akceptovat jen z rozhodnutí zákonodárce, při současném komplexním vyřešení řady souvisejících otázek napříč celým právním řádem, nejen v rodinném právu, ale i opodstatněnosti další existence či podmínek ochrany žen a matek v pracovním a sociálním právu, otázek rozlišování mezi ženami a muži v režimu omezení osobní svobody (zadržení, osobní prohlídka, výkon vazby a trestu odnětí svobody), rozlišování na základě pohlaví v režimu branné povinnosti, v profesionálním sportu atd.“, upozornil šestý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku.