V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 byla stěžovatelce jako žalované dne 24. 3. 2015 doručena tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), jíž jí bylo uloženo, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila k žalobě, kterou proti ní podal žalobce (v tomto řízení vedlejší účastník). Stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně zaslala vyjádření soudu datovou zprávou dne 20. 4. 2015, toto podání sestávalo pouze z jediné strany, bylo však zřejmé, že jde o titulní stranu obsáhlejšího dokumentu. Vyjádření hodnotil nalézací soud jako nedostatečné a ve věci vydal rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém především argumentovala tím, že došlo ke zjevnému administrativnímu pochybení advokátky a soud měl nejprve stěžovatelku vyzvat k doplnění podání. Městský soud v Praze však rozsudek pro uznání potvrdil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Nejprve je třeba připomenout, že plénum Ústavního soudu nedávno ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 posuzovalo, zda je právní úprava tzv. kvalifikované výzvy k vyjádření k žalobě, spojená se sankcí vydání rozsudku pro uznání, v souladu s ústavním pořádkem České republiky. V rámci projednávání této věci zaznělo více argumentů pro i proti a přestože nakonec právní úprava obstála, jde o institut, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě. Je-li obecný soud povinen zacházet citlivě s fikcí uznání nároku a „kontumačním rozsudkem pro uznání“, musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná.

V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i  ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř.  neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu. Stěží tak obstojí postup, kdy soud „potrestá“ žalovaného rozsudkem pro uznání v jeho neprospěch jen proto, že se dopustil administrativní chyby při odesílání datové zprávy (byť se jí dopustila advokátka – profesionální poskytovatelka právních služeb), pokud zároveň z jeho chování jinak vyplývá zřejmá snaha procesně se proti žalobě bránit, a pokud nic nenaznačuje, že by nedostatečným podáním sledoval procesně nepoctivé úmysly. Mýliti se je lidské a mýlit se může i advokátka, přestože je pro případy podobných omylů pojištěna.

V právě projednávaném případě zjevně nekompletní podání přijal soud téměř celý pracovní týden před uplynutím stanovené lhůty k vyjádření a z referátu vyřizující soudkyně je patrné, že se s ním neprodleně seznámila; přesto se soud nijak (ani neformálně) nepokusil zástupce stěžovatelky kontaktovat; přímo vydal rozsudek pro uznání, tedy nejtvrdší možné řešení nastalé procesní situace. Pokud by býval soud zástupkyni stěžovatelky kontaktoval a na nedostatečnost podání ji upozornil (např. jednoduše telefonicky – prostřednictvím zapisovatelky), přestože mu to zákon výslovně neukládá, s největší pravděpodobností by obratem obdržel kompletní podání. Pakliže tak soud neučinil, ač k tomu měl dostatek prostoru, nepostupoval přiměřeně situaci, neposkytl procesním právům žalované adekvátní ochranu a nebylo za těchto okolností spravedlivé dovodit bez dalšího uznání nároku fikcí, jak to v dané věci učinily obecné soudy.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 6, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16 je dostupný  zde (207 KB, PDF).