V roce 1996 vyhlásily Spojené národy Světový den televize. Chtěly tak upozornit na rostoucí význam tohoto média v oblasti informování společnosti o zásadních otázkách, jako je bezpečnost, ekonomika či sociální témata. „Každý týden sleduje televizi osmdesát devět procent všech Evropanů. I přes to, kolik možností dnes diváci a uživatelé internetu mají, zůstává televize zcela dominantním médiem,“ říká generální ředitelka Evropské vysílatelské unie Ingrid Deltenre.

„Přestože se společnost i její technologické možnosti v poslední dekádě rychle mění, televize je stále nejsilnějším médiem. Například v Evropě ji lidé sledují v průměru tři a půl hodiny denně, přičemž mají jen na kontinentu k dispozici téměř pět a půl tisíce kanálů. Je to ohromující číslo. Samozřejmě mezi jednotlivými vysílateli existují obrovské rozdíly. Jen veřejnoprávní televize mají nicméně průměrný týdenní zásah okolo šedesáti procent, Česká televize dokonce téměř osmdesát procent, což svědčí o jejich relevanci,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a dodává: „Česká televize podle mnohých parametrů, jako je rozpočet nebo počet zaměstnanců, patří spíše k menším veřejnoprávním stanicím. V leckteré oblasti jsme ale ‚premianty?. Pokud bychom se podívali například na sledovanost, pak ČT24, ČT sport i ČT :D budou na první nebo druhé příčce všech evropských stanic, podobně v oblasti počtu premiér, výroby, původní tvorby se České televizi v evropském srovnání daří nadprůměrně.“

Infografiky k datům o sledování televize v Evropě si můžete stáhnout zde.

Historie televize v několika obrazech

Od skrytého mikrofonu ke skryté kameře

Na začátku bylo rádio. První elektronické masové médium, které už v polovině třicátých let denně oslovovalo po celém světě stovky milionů posluchačů. Než přenechalo pozici „jedničky“ televizi, uplynuly někde dvě, jinde tři dekády. Dodnes je však vliv rádia na televizní programovou nabídku patrný. Jenže o tom většinou ani nevíme. Třeba tak typicky televizní žánr, jakým je seriál – když ještě o možnostech televizi uvažovalo jen pár odborníků, nabízely rozhlasové stanice v USA i jinde krimi, dramata všedního dne, soap opery pro hospodyňky i sitkomy pro celou rodinu. V rádiu vznikl dokonce poprvé také zábavný pořad, který bychom dnes s tímto médiem spojovali jen stěží – skrytý mikrofon, tedy předchůdce skryté kamery. Rádio vysílalo i relace, v nichž vystupovali více či méně nadaní amatérští zpěváci, první talentové show, nabízelo soutěžní kvízové pořady, velké dramatizace klasické literatury či původní inscenace, z nichž například Válka světů Orsona Wellse z roku 1938 díky své sugestivnosti vstoupila do dějin jako rozhlasová hra, která vyvolala u řady posluchačů skutečnou paniku.

Televizní pravěk a Mr. Television

Pohled do televizního pravěku je například u nás komplikovaný především proto, že velké množství prvních pořadů už nikdo nikdy neuvidí – vysílalo se převážně živě a záznam neexistoval. Co se nenatočilo na film, to není. V dalších zemích, především v USA, ale máme k dispozici i množství pořadů z počátků existence televize jako masového média – tedy z druhé poloviny čtyřicátých let. Když je srovnáme s tím, co se později vysílalo jinde, bez ohledu na to, zda šlo o země tzv. sovětského bloku nebo svobodný svět, zjistíme, že se televize dokázala všude prosadit pomocí velmi podobné nabídky.

V roce 1946 žilo ve Spojených státech asi 150 milionů obyvatel. Většina z nich poslouchala rozhlas. Ve stejném roce začalo pravidelné televizní vysílání. K výraznému posílení zájmu o nové médium přispěla Světová série – finále baseballové ligy v roce 1947 mezi New York Yankees a Brooklyn Dodgers a řada nových, zejména zábavných pořadů s hvězdami showbyznysu. Počátkem roku 1948 byl televizní přijímač ve dvou procentech amerických domácností. Počet se ale rychle zvyšoval poté, co přišly zábavné pořady jako Texaco Star Theatre, později přejmenovaný na The Milton Berle Show, kvůli kterému se lidé vydávali k sousedům a známým, kteří vlastnili televizní přijímač, a v den vysílání se vyprazdňovala divadla i restaurace. Komik Milton Berle dostal i za svůj příspěvek k rozvoji média titul Mr. Television. Druhým novým zábavným pořadem byla varietní show Toast of The Town s moderátorem Edem Sullivanem (tehdejší rozpočet byl neuvěřitelných 1 375 dolarů), třetím pak Colgate Comedy Hour. Tyto pořady měly formu, které se říká variety (český ekvivalent by mohl být estráda). Šlo o rychlý sled vystoupení různého typu – od kouzelníka přes skeče až po taneční a hudební čísla, prezentovaná jedním či několika stálými hosty. Výhoda variety byla, a je, že šlo o vizuálně velmi pestrou podívanou, kde žádné číslo nebylo příliš dlouhé, takže divák se nemohl začít nudit.

Od přenosového vozu k soutěžím o pečenou husu

Televizní vysílání se v Československu spustilo v roce 1953. V roce 1955 měla televize v patnáctimilionové zemi 30 tisíc koncesionářů. Pomalý nárůst jejich počtu, ale i izolovanost od trhů, kde se televize rychle rozvíjela, vedly k úvahám, že televize může být spíše než individuálně konzumovaným médiem kolektivní zábavou. To ovšem zcela vyvrátil vývoj poté, co se divákům dostalo atraktivní nabídky. K pestrosti programu od počátku roku 1955 výrazně přispěla možnost přímých přenosů i z míst mimo studio – díky přenosovému vozu. To najednou zavedlo diváky na stadiony, do jevišť divadel, na velké společenské události. Hlavně díky sportovní nabídce (prvním přímým přenosem mimo studio byl hokejový zápas sehraný v Praze na Štvanici) začal zájem o televizi rychle růst – jestliže v roce 1954 byl problém s odbytem televizorů, o rok později se na ně už stály fronty.

Druhým faktorem byla zábava. Zájem o pořady, které připomínaly svou strukturou a tempem americké variety show. Týdeník Československý rozhlas a televize v čísle 39 z roku 1955 informoval diváky o tom, co jim televize v nejbližších měsících nabídne:

„Dvakrát týdně uvidíte činohru, operu nebo operetu, a to přímým přenosem buď z pražských divadel, nebo ze studia. Dva večery budou věnovány významným filmovým premiérám nebo nejlepším reprízám. Jeden večer přinese veselý program milovníkům humoru a satiry a jeden pamatuje na ty, kteří nechtějí jen zábavu, ale i poučení… V podzimním období přinese naše Televisní studio Praha i několik nových programových typů. Připravujeme estrádu za spoluúčasti obecenstva, kterou bude vysílání pod názvem Hádej, hádej, hadači.“

Posledně zmíněný pořad byl zřejmě nejúspěšnější zábavnou relací padesátých let a je škoda, že se z něj zachovaly jen vzpomínky a nejrůznější historky. Například ta, jak se musely změnit ceny pro soutěžící, neboť na ÚV KSČ docházely stížnosti, že na to, co dostane někdo za deset minut před kamerou, musí poctivý dělník pracovat řadu hodin (například pečenou husu). Jedna epizoda tohoto pořadu, která je v archivu ČT, pochází z návratu „Hadače“ na obrazovky v druhé polovině šedesátých let.

Jistě bychom mohli pokračovat i pohledem do dalších zemí a zjišťovat, jak ve Francii pomohly televizi první přenosy z Tour de France (1948) a v Británii například z veslařského soupeření mezi družstvy univerzit v Cabridge a Oxfordu (poprvé v televizi v roce 1938) či velké variety programy z různých londýnských scén.

Cesta k dospělé televizi

První léta televize téměř v každé zemi lze označit za nejzábavnější etapu v jejím vývoji. Alespoň to tvrdí lidé, kteří byli od začátku při tom. Byla to léta experimentů, žádný nápad nebyl dostatečně šílený, aby se někdo nepokusil jej realizovat, a diváci byli vděčni za každou „novotu“, nápad, který byl originální. Když dostal komik a moderátor Ernie Kovacz v roce 1950 od NBC k dispozici ranní vysílání s minimálním rozpočtem a bez jakýchkoli požadavků, neboť manažeři se domnívali, že se stejně po probuzení nikdo na televizi dívat nebude, mohl si klidně vymyslet, že s ním pořad moderuje Howard, nejsilnější mravenec na světě, a třeba pozvat do studia ošetřovatele ze zoo s živým lvem. V jedné televizní soutěži hádali prominenti povolání paní, která se živila ječením ve filmových hororech, nebo majitelky nudistického kempu. V jiné měly manželské páry 50 vteřin, aby házením krabic zastavily autíčka na klíček.

Čím ovšem byla pozice televize silnější, tím onoho riskování s novinkami ubývalo. Začala se měřit sledovanost a s podílem na trhu, cílovými skupinami a požadavky zadavatelů pomalu končila legrace. I tam, kde komerční televizi neměli, se s tím, jak sílila její pozice, vytrácely z programové nabídky experimenty, které nahradil seriózní, plánovaný přístup k sestavování programové nabídky. Z novinky, která lákala tvůrce i diváky, protože v ní téměř všechno bylo možné, se stala dospělá televize.

Autorem textu o historii televizního vysílání, který můžete volně využít, je analytik České televize Milan Kruml.