„Fakt, že dálnice prochází chráněnou krajinnou oblastí, je v České republice bezprecedentní záležitostí, takže tím spíš bylo na místě očekávat zvlášť pečlivý postup všech zainteresovaných úřadů. Opak byl ale pravdou a ochránce shledal pochybení v postupech úřadů při výběru vhodné trasy v rámci posouzení vlivu záměru na životní prostředí dle zákona EIA. Kupříkladu tak nedošlo k důslednému vyhodnocení projektu i s ohledem na geologii území, v němž jsou evidována sesuvná území,“ poukazuje zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček na šetření, které ombudsman Otakar Motejl vedl v roce 2003. Ačkoli šetřené úřady nedostatky přípravných procedur připustily, účinnou nápravu odmítly s odůvodněním, že výstavbu dálnice D8 již nelze oddalovat novými požadavky ohledně její podoby (v té době vládlo přesvědčení, že úplná dostavba D8 je záležitostí jednotek let).

Podle poznatků veřejného ochránce práv se při začlenění obdobných rizikových projektů do území projeví každá nedůslednost při přípravě záměru. Mělo by proto být úkolem nezávislé státní správy, aby s využitím právních nástrojů, jimiž disponuje, veškeré skutečnosti vážící se k takové investici rozkryla, a zajistila objektivní posouzení, včetně komplexního zhodnocení zásahu do všech složek životního prostředí a možností eliminace těchto dopadů. Nedodržení zákonných postupů už při přípravě záměru s sebou totiž nese nutnost řešit problémy ex post, kdy již mnohé souvislosti není možno objektivně posoudit a rozkrýt (typicky nelze zpětně posuzovat variantní umístění záměru). V případě infrastrukturních staveb je na místě především jejich pečlivá příprava, včetně důsledného dodržování právních předpisů, neboť „nevypořádané konflikty“ ve svých důsledcích následnou realizaci značně protahují a prodražují. K podobným závěrům došly opakovaně vedle veřejného ochránce práv, také soudy či Nejvyšší kontrolní úřad.

Problémy při dokončování dálnice D8 přes České středohoří názory ochránce bohužel potvrzují.