V první (sp. zn. 10 Azs 153/2016) šlo o to, kdo – zda ambasáda, anebo Ministerstvo zahraničních věcí – má být žalovaným v případě, že ambasáda zabránila žadatelce v osobním podání žádosti o zaměstnaneckou kartu v úředních hodinách. Ambasáda žádost nechtěla přijmout, jelikož žadatelka, vietnamská občanka, se předtím k získání termínu pro osobní podání žádosti nezaregistrovala v systému Visapoint. Žadatelka však tvrdila, že se registrovat ani nemohla, neboť žádný volný termín nebyl k dispozici.

V druhé věci (sp. zn. 7 Azs 227/2016) bylo sporné, kdo – zda ambasáda, anebo Ministerstvo vnitra – má kompetenci rozhodnout o nevyhovění žádosti o zaměstnaneckou kartu z důvodu, že tato žádost nebyla podána osobně. Opět se jednalo o vietnamského žadatele, který nemohl získat termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu proto, že podle jeho tvrzení systém Visapoint volné termíny nenabízel.

Rozšířený senát obě věci projednal současně, protože skutečným jádrem problému byl samotný systém Visapoint. Přesněji řečeno nemožnost získat v něm termíny k podání žádostí. Na ni upozorňovali žadatelé a potvrzovala je i zjištění ombudsmana. Rozšířený senát upozornil, že Nejvyšší správní soud se těmito případy opakovaně zabýval již od roku 2009. Minimálně od roku 2012 problém s Visapointem jasně pojmenoval a Ministerstvu zahraničních věcí důrazně řekl, že je třeba ho řešit. Přesto nezákonná praxe další dlouhé roky pokračovala. Visapoint dlouhodobě nabízel jen minimum volných časových „okének“ k osobnímu podání žádostí. Ministerstvo zahraničních věcí a ambasády ve Vietnamu a na Ukrajině tím dlouhá léta protizákonně řešily přetlak zájemců o česká pobytová oprávnění. Žadatelům fakticky znemožnily žádost o povolení k dlouhodobým pobytům či o dlouhodobá víza podat. Ti se pak museli obracet na neoficiální „zprostředkovatele“, kteří jim po zaplacení vysokých částek registraci v systému Visapoint obstarali.

„Ti, kteří služeb ´zprostředkovatelů´ nechtěli využít, se do ´Kafkova Zámku´, jímž se takto ambasády staly, snažili probít nejrůznějšími kreativními způsoby,“ řekl k tomu soudce zpravodaj Karel Šimka.

Vznikla další vlna soudních sporů, mimo jiné i uvedené dva, které měl na stole rozšířený senát.

Podle rozšířeného senátu je věcí příslušných úřadů, jakým způsobem „technicky“ uspořádají vyřizování žádostí o pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům podat takové žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase. Je na úřadech, zda ke splnění tohoto úkolu využijí informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.

Do doby, než úřady začnou postupovat v souladu s výše uvedenými zásadami, platí, že pokud žadatel podal svou žádost o pobytové oprávnění nikoli osobně proto, že mu nebylo umožněno ji osobně podat lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase, je i taková žádost řádně podaná. Žadatel tedy jen kvůli tomu, že žádost nepodal osobně, nemůže být z procesních důvodů odmítnut.

Rozsudky rozšířeného senátu jsou v plném znění dostupné zde (sp. zn. 10 Azs 153/2016) a zde (sp. zn. 7 Azs 227/2016).