V řízení před obecnými soudy se soudkyně Okresního soudu Brno – venkov prostřednictvím žaloby domáhala dorovnání platu za měsíc leden a září roku 2011 a leden 2012, z důvodu nesprávně vypočítané platové základny a kvůli dlouhodobě sníženému násobku pro určení platů soudců. Řízení dospělo až před Nejvyšší soud, který výrokem rozsudku napadeným ústavní stížností stěžovatelce uložil zaplacení částky 35 100 Kč jako nároku na zpětné doplacení „zmrazeného“, respektive celkově sníženého platu z 3násobku na 2,5 násobek průměrné nominální mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře za vymezené časové období. Stěžovatelka ve své stížnosti, ve které napadá pouze tu část rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou byl přiznán žalobkyni nárok na zpětné doplacení platu sníženého v důsledku sníženého koeficientu, poukazuje na dřívější nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a mimo jiné tvrdí, že měl Nejvyšší soud více zvažovat, zda neexistuje veřejný zájem, který by převážil nad právem na zpětné doplacení platu soudců.

Ústavní soud se nejprve podrobně zabýval aktivní legitimací stěžovatelky, tedy otázkou, zda stát v tomto konkrétním případě může podat individuální ústavní stížnost a dospěl k závěru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, neboť i když organizační složka za stát jednající má povahu orgánu veřejné moci, v případě předmětného sporu vystupuje jako subjekt právního vztahu soukromoprávního charakteru, na nějž se - stejně jako na jiné zaměstnavatele - mají aplikovat soukromoprávní předpisy. V předmětném vztahu stát (jednající prostřednictvím své organizační složky, resp. jejím představitelem) nevystupuje v pozici „vrchnostenské“, nýbrž v postavení rovném, resp. srovnatelném s jiným zaměstnavatelem, a stává se proto nositelem (subjektem) základních práv a svobod.
Poté Ústavní soud přistoupil k vlastnímu přezkumu věci a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu vykazuje znaky nepřípustné, ústavně nekonformní libovůle. Zjednodušeně lze právní závěry Nejvyššího soudu, resp. jejich dopad, formulovat tak, že platová základna soudců měla být přepočítána podle § 3 odst. 3 zákona o platu představitelů ve zrušeném znění platném do 31. 12. 2010 (tj. 3násobek průměrného platu). Tento názor však nelze ani z předchozí judikatury dovodit.

Ústavní soud poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014 (tisková zpráva a nález viz: http://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-k-platum-soudcu-obecnych-soudu/), ve kterém Ústavní soud vysvětlil, že jeho závěry se uplatní toliko pro futuro, a nelze je aplikovat ve sporech, které od ledna 2013 vedou soudci se státem před obecnými soudy. Ústavní soud tak učinil s ohledem na to, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k  růstu napětí mezi společností a soudci. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 pak Ústavní soud připomněl, že i v případě konkrétní kontroly norem Ústavní soud nezpochybnil další aplikaci zrušených ustanovení ani v případě těch právních vztahů, jež vznikly za jejich účinnosti a na které přímo dopadal derogační důvod.