V řízení před obecnými soudy se soudkyně Okresního soudu Brno – venkov prostřednictvím žaloby domáhala dorovnání platu za měsíc leden a září roku 2011 a leden 2012, z důvodu nesprávně vypočítané platové základny a kvůli dlouhodobě sníženému násobku pro určení platů soudců. Řízení dospělo až před Nejvyšší soud, který výrokem rozsudku napadeným ústavní stížností stěžovatelce uložil zaplacení částky 35 100 Kč jako nároku na zpětné doplacení „zmrazeného“, respektive celkově sníženého platu z 3násobku na 2,5 násobek průměrné nominální mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře za vymezené časové období. Stěžovatelka ve své stížnosti, ve které napadá pouze tu část rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou byl přiznán žalobkyni nárok na zpětné doplacení platu sníženého v důsledku sníženého koeficientu, poukazuje na dřívější nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a mimo jiné tvrdí, že měl Nejvyšší soud více zvažovat, zda neexistuje veřejný zájem, který by převážil nad právem na zpětné doplacení platu soudců.

Ústavní soud se nejprve podrobně zabýval aktivní legitimací stěžovatelky, tedy otázkou, zda stát v tomto konkrétním případě může podat individuální ústavní stížnost a dospěl k závěru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, neboť i když organizační složka za stát jednající má povahu orgánu veřejné moci, v případě předmětného sporu vystupuje jako subjekt právního vztahu soukromoprávního charakteru, na nějž se - stejně jako na jiné zaměstnavatele - mají aplikovat soukromoprávní předpisy. V předmětném vztahu stát (jednající prostřednictvím své organizační složky, resp. jejím představitelem) nevystupuje v pozici „vrchnostenské“, nýbrž v postavení rovném, resp. srovnatelném s jiným zaměstnavatelem, a stává se proto nositelem (subjektem) základních práv a svobod.
Poté Ústavní soud přistoupil k vlastnímu přezkumu věci a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu vykazuje znaky nepřípustné, ústavně nekonformní libovůle. Zjednodušeně lze právní závěry Nejvyššího soudu, resp. jejich dopad, formulovat tak, že platová základna soudců měla být přepočítána podle § 3 odst. 3 zákona o platu představitelů ve zrušeném znění platném do 31. 12. 2010 (tj. 3násobek průměrného platu). Tento názor však nelze ani z předchozí judikatury dovodit.

Ústavní soud poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014 (tisková zpráva a nález viz: http://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-k-platum-soudcu-obecnych-soudu/), ve kterém Ústavní soud vysvětlil, že jeho závěry se uplatní toliko pro futuro, a nelze je aplikovat ve sporech, které od ledna 2013 vedou soudci se státem před obecnými soudy. Ústavní soud tak učinil s ohledem na to, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k  růstu napětí mezi společností a soudci. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 pak Ústavní soud připomněl, že i v případě konkrétní kontroly norem Ústavní soud nezpochybnil další aplikaci zrušených ustanovení ani v případě těch právních vztahů, jež vznikly za jejich účinnosti a na které přímo dopadal derogační důvod.

Ústavní soud se ve své judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidenci. Z toho vyplývá také povinnost obecných soudů rozhodovat v souladu s právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat vyložené a aplikované nosné právní pravidlo, o než se výrok předmětného nálezu opíral. Z nastínění problematiky „soudcovských platů“ projednávané v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a Pl. ÚS 33/11 podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období roku 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, neboť materiální podmínky pro jejich aplikaci jsou v obou uvedených obdobích naplněny v zásadě totožným způsobem.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 28/13 by byl zcela eliminován.

Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 89 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby a tím také došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které každému zaručuje možnost domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

K výroku i odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudce Tomáš Lichovník a soudkyně Kateřina Šimáčková.