Důvodem těchto snah jsou neprokázaná, avšak hojně medializovaná podezření a údajně přílišná koncentrace pravomocí v rukou předsedy ÚOHS a s tím související systémová selhání v dozoru nad zakázkami. Úřad se rovněž ohrazuje proti nepodložené kritice týkající se efektivnosti jeho práce, což je v rozporu s výsledky shrnutými ve výročních zprávách a na webu Úřadu.

Pravomoci předsedy Úřadu jsou dány zejména správním řádem, zákonem o státní službě a dalšími právními předpisy a je třeba zdůraznit, že v zásadě jsou zcela stejné, jaké mají ostatní vedoucí ústředních správních orgánů nebo ministři, kteří rovněž rozhodují o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydávaným jimi podřízenými organizacemi. Jestliže neziskové organizace tvrdí, že se jedná o systémové selhání, pak tedy nutně dochází k obdobnému selhání v rámci celé státní správy.

Pokud se současně jedná o to, že předseda ÚOHS může uplatňovat své pravomoci v celé řadě oblastí působnosti (hospodářská soutěž, veřejné zakázky, významná tržní síla, veřejná podpora), pak je s podivem, že sice na jedné straně se volá po tom, aby Úřadu byla agenda dozoru nad zadáváním veřejných zakázek odebrána, avšak na straně druhé Ministerstvo pro místní rozvoj zvažuje, že se ÚOHS nově svěří dozor nad státními nákupy elektromobilů, a to i proti jeho vůli. Argumentací přitom je, že „ÚOHS má oproti ministerstvům vzhledem k tomu, že se jedná o úřad zaměřený na kontrolní činnost, výrazně lepší personální i administrativní zázemí vč. propracovanějších vnitřních mechanismů kontroly“.

Nevládní sdružení dále argumentují mezinárodním srovnáním, podle kterého prý funguje obdobný systém jako u nás pouze v Bulharsku. Mají tím na mysli, že pouze ve jmenované balkánské zemi má soutěžní úřad v působnosti také kontrolu veřejných zakázek. Toto hledisko je přitom zcela irelevantní a nasvědčuje tomu, že nevládní sdružení nemají naprosto žádné znalosti o tom, jak ÚOHS skutečně funguje. Sekce hospodářské soutěže a sekce veřejných zakázek jsou totiž zcela oddělené, pracují na nich jiní lidé a navzájem se nemohou nijak ovlivňovat. Lidské i finanční zdroje jsou jasně určeny, nelze tedy říci, že by kvůli dozoru nad zakázkami bylo zanedbáváno odhalování kartelových dohod či naopak. Žádné negativum tedy neexistuje, naopak nesporným pozitivem je, že v rámci jednoho Úřadu dochází k lepší výměně informací, což usnadňuje odhalování bid riggingu (kartelových dohod ve veřejných zakázkách). Při bid riggingu dochází k prodražování veřejných zakázek až o 25 %. ÚOHS je přitom při jeho odhalování druhý nejúspěšnější v Evropě. Mezinárodní srovnání samozřejmě více smysluplně využít lze, a to pro srovnání systémů dozoru nad veřejnými zakázkami. Z toho nám vychází, že ke správnímu přezkumu, který máme i v ČR, dochází v 16 zemích EU, zatímco ve 14 státech se jedná o přezkum soudní.

V souvislosti s tímto tématem je však možno uvažovat o vhodnosti dvojinstančního rozhodování. Na dvojstupňovém systému je však po několik desetiletí založeno celé české správní právo a jeho případná negativa nelze nijak přičítat organizaci ÚOHS.

Úřad je dále obviňován z neefektivity, aniž by však tato tvrzení byla jakkoliv doložena. V čem má být přezkum prováděný Úřadem neefektivní? Zcela jistě ne v rychlosti – za minulý rok Úřad rozhodoval v prvním stupni ve 30 dnech, ve druhém v 54 dnech. Nejen Evropská komise ve své roční zprávě, ale i česká odborná veřejnost další zkrácení průměrné lhůty, ve které jsou vydávána rozhodnutí, hodnotí pozitivně. Rozhodování Úřadu je přitom konzistentní a podložené judikaturou správních soudů. K tíži Úřadu přitom nelze přičítat případné důsledky dvojinstančního rozhodování. Jedná se o systém rozhodování standardně uplatňovaný v českém správním právu a Úřad jeho použití nemůže nikterak ovlivnit.

Jestliže chceme, aby o zakázky probíhala férová soutěž, a chráníme za tímto účelem práva dodavatelů, je nutno s určitým zdržením před uzavřením smlouvy vždy počítat. V této souvislosti je možno dále podotknout, že Úřad rozhoduje zcela jistě ve výrazně kratších lhůtách než správní soudy. Možná i tento fakt může být dobrým důvodem, proč v ČR probíhá přezkum veřejných zakázek právě u nezávislého správního orgánu, a nikoli u soudů.

Není také s podivem, že současný systém kritizují i někteří zadavatelé. Zákon o zadávání veřejných zakázek je, schematicky řečeno, pro zadavatele komplikací, protože jim zadávání znesnadňuje a stanovuje jim řadu povinností. Vinu za svá vlastní pochybení pak mnohdy raději přičítají tomu, kdo je kontrolou pravidel pověřen – tedy Úřadu. Zadavatelé určitě nemají lehkou pozici, ale v rozhodovací praxi vidíme, že si ji často sami dále komplikují. Například v rámci rozhodování o námitkách mají příležitost se zamyslet nad zadávacími podmínkami a uvědomit si, zda skutečně nevedou k omezení okruhu dodavatelů a soutěže o zakázku. V mnoha případech však zadavatelé i špatně nastavenou zakázku raději tvrdošíjně obhajují a ztrácejí čas v řízení před Úřadem, místo toho, aby sami provedli rychlé nápravné opatření.

Návrhy nevládních organizací jsou motivovány protikorupčními snahami, ale nejsou v mnoha ohledech dostatečně kvalifikované z hlediska správního práva a práva veřejných zakázek. Navrhovatelé nemají dostatečné vědomosti o tom, jak v praxi přezkum veřejných zakázek probíhá, jaké jsou procesní postupy a jejich specifika. V případě zásadnějších koncepčních změn hrozí také rozvrácení více než 25leté kontinuální rozhodovací praxe a s ní spojené judikatury správních soudů, což by znamenalo naprostou ztrátu právní jistoty pro zadavatele i dodavatele. V neposlední řadě je nutno připomenout, že ÚOHS disponuje jedinečným týmem odborníků a specifického know-how pro přezkum veřejných zakázek, které v rámci české státní správy nelze nahradit.

Z pohledu daňového poplatníka je také jistě nezanedbatelné, že provoz dvou, byť menších úřadů, bude vždy náročnější na rozpočtové prostředky, v porovnání s tím, kolik je vynakládáno na provoz ÚOHS v současné době.

Především je na celé iniciativě zarážející, že uvedené návrhy nebyly nijak konzultovány s ÚOHS a jdou proti výsledkům veřejných konzultací, které Úřad uskutečnil na dané téma v loňském roce. Konzultací se zúčastnilo více než 40 subjektů z oblasti veřejné správy, podnikatelské i nevládní sféry, přičemž naprostá většina byla toho názoru, že postačí provedení dílčích procesních změn.

Závěrem je nutno varovat, že snahy o vybudování dozoru nad veřejnými zakázkami na zelené louce, jak část návrhů nevládních sdružení předpokládá, jsou nezodpovědné a tento krok by mohl mít devastující účinky na české veřejné investování, úroveň hospodářské soutěže a potažmo tedy i na konkurenceschopnost celé ekonomiky státu.