Stěžovatel byl pravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve spolupachatelství, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč.  Stěžovatel následně podal dovolání, o kterém zatím nebylo rozhodnuto. Městský soud v Praze vydal výzvu k nástupu stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, která dle názoru stěžovatele nebyla řádně doručena, neboť byla zaslána na nesprávnou adresu. Městský soud na základě zjištění, že si stěžovatel výzvu nevyzvedl v úložní době, dne 26. 4. 2022 vydal příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Policie České republiky stěžovatele dne 30. 4. 2022 zadržela a dodala do vazební věznice. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že příkaz k jeho dodání do výkonu trestu byl vydán, aniž mu předtím byla řádně doručena výzva k nástupu. V důsledku chybného postupu městského soudu si tak nemohl zařídit osobní, rodinné a pracovní záležitosti a vyřídit veškeré urgentní věci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť předpoklady pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu nebyly naplněny. Především je třeba vycházet ze skutečnosti, že městský soud při doručování písemností stěžovateli postupoval zcela nepředvídatelně. Stěžovatel mohl legitimně očekávat, že mu výzva bude zaslána na adresu, kam mu písemnosti byly opakovaně úspěšně doručovány v poslední době, nikoliv na adresu, kterou uvedl při výslechu v roce 2018. Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel sám vyvíjel aktivitu, aby mu městský soud písemnosti doručil, a to prostřednictvím upozornění ze dne 22. 4. 2022. Výzva k dobrovolnému nástupu do výkonu trestu tak nebyla stěžovateli řádně doručena, nebyla mu tedy ani poskytnuta žádná lhůta k nástupu do výkonu trestu. Z toho důvodu ani nebyly splněny podmínky pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu dle § 321 odst. 3 trestního řádu.

Ve vztahu k zadržení stěžovatele provedenému na základě tohoto příkazu se však Ústavní soud mohl omezit toliko na akademický výrok o porušení základního práva stěžovatele, neboť tento jiný zásah v době, kdy Ústavní soud ústavní stížnost obdržel, byl již ukončen. Pro úplnost je třeba rovněž dodat, že tímto nálezem není dotčena a nemůže být zpochybněna zákonnost výkonu trestu odnětí svobody, jemuž je stěžovatel v současné době podroben.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1693/22 je dostupný ZDE.