Stěžovatelka byla v trestním řízení v postavení poškozené, přičemž trestná činnost dvou obviněných žen měla spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že s v té době nezletilou stěžovatelkou sjednaly poskytování sexuálních služeb náhodným zákazníkům, od stěžovatelky následně převzaly získané peníze a obstarávaly a aplikovaly jí pervitin. Obě ženy byly uznány vinnými jednak zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první, písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jednak přečinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle  § 23 trestního zákoníku, za což jim byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud odkázal stěžovatelku s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích (požadovala částku 100 000 Kč) na řízení ve věcech občanskoprávních. Obecné soudy uvedly, že nárok stěžovatelky (uplatněný jejím zmocněncem) je v podstatě nepřezkoumatelný, a proto nemohl být akceptován; bylo by nutné provádět další dokazování, které by neúměrně protáhlo trestní řízení.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Obsahovým těžištěm její ústavní stížnosti jsou námitky, které směřují proti nepřiznání náhrady nemajetkové újmy obecnými soudy, resp. jejímu odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud se proto soustředil na tuto problematiku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.