Stěžovatel je otcem dvou synů (nar. v roce 2007 a 2009). Při rozvodu stěžovatele s matkou dětí v roce 2012 soud schválil dohodu rodičů, kterou byly děti svěřeny do péče matky a styk dětí s otcem nebyl soudně určen, rodiče se na něm dohodli mimosoudně tak, že se stěžovatel se syny stýkal každý druhý víkend od pátku odpoledne do neděle večer a každé pondělí a úterý odpoledne. V lednu 2014 stěžovatel podal návrh na změnu péče o děti a jejich svěření do střídavé péče, alternativně navrhl úpravu styku. Okresní soud návrh stěžovatel na změnu péče o syny zamítl s odkazem na názor znalkyně a opatrovníka. Soud zároveň stanovil styk stěžovatele se syny, opřel se přitom o posudek znalkyně, která doporučila rozšíření styku o přespání mezi dvěma všedními dny. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, ve kterém trval na střídavé péči a v případě neúspěchu na rozšíření styku s dětmi. Krajský soud odvolání zamítl s tím, že mezi rodiči chybí dobrá komunikace, která je předpokladem střídavé péče a částečně změnil také výrok okresního soudu o styku stěžovatele s dětmi tak, že styk stěžovatele s dětmi zúžil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Co se týče nesouhlasu stěžovatele s tím, že mu děti nebyly svěřeny do střídavé péče, z rozsudku okresního soudu je zřejmé, že se soud pečlivě zabýval otázkou, co je v dané věci v nejlepším zájmu dětí. Soud rozhodl zejména na základě znaleckého posudku, že není v nejlepším zájmu dětí rozhodnutí o péči měnit, neboť děti cítí domov u matky a i jejich přáním je zůstat žít primárně s matkou. Tyto okolnosti jsou z pohledu rozhodování o změně péče relevantní  a odůvodnění je schopno z ústavněprávního pohledu obstát. Ústavní soud k tomu s odkazem na svůj dřívější nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 (tisková zpráva a nález viz: http://www.usoud.cz/aktualne/zajem-ditete-je-dulezitejsi-nez-stabilita-vychovneho-prostredi/) zdůrazňuje, že rodič, který souhlasí se svěřením dětí do péče druhého rodiče při rozchodu s ním, na sebe bere riziko, že takové rozhodnutí může být rozhodnutím trvalým. Pokud si děti na dané uspořádání zvyknou a samy o změnu zájem nejeví a péče druhého rodiče nemá žádné nedostatky, může být pro daného rodiče velmi těžké prokázat, že změna rozhodnutí o péči je v nejlepším zájmu dětí.

Ústavní soud však nemůže akceptovat rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl oproti rozhodnutí okresního soudu omezen styk stěžovatele s dětmi. Jedním z důvodů omezení styku bylo konstatování odvolacího soudu, že rozsah nastavený prvostupňovým soudem už spíše připomíná střídavou péči. Tento argument však není obecně relevantním pro omezení styku. Byť střídavá péče nemusí nutně znamenat přesnou polovinu času mezi rodiči, tak styk vymezený okresním soudem se střídavé péči neblíží ani zdaleka, ve skutečnosti měl být stěžovatel s dětmi 24 % času posuzováno v období dvou týdnů. Ústavní soud připomíná, že střídavá péče je standardním druhem péče o dítě po rozchodu rodičů, který je upraven v občanském zákoníku. A priori tedy není nic špatného, pokud by rozsah styku připomínal střídavou péči, naopak to může být správným řešením s ohledem na základní práva všech dotčených osob, tedy dětí i obou rodičů. Odvolací soud nijak nevysvětlil, proč je styk, jak byl stanoven okresním soudem, v rozporu s nejlepším zájmem dětí. Navíc matka dětí ani opatrovník navíc proti této úpravě styku nevznesli žádných námitek.

I vzhledem k tomu, že v českém kontextu instituty péče o dítě a styk s dítětem mají v podstatě shodný obsah, kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče se analogicky uplatní i v případě rozhodování o styku. V tomto ohledu obecně platí, že řízení před soudy má být konáno, a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v „nejlepším zájmu dítěte“, přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 16; či nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645)].

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 153/16 je dostupný  zde (235 KB, PDF).