Na Ústavní soud se obrátily děti (stěžovatelé), které vystupovaly jako poškození v trestním řízení. Okresní soud v Přerově rozsudkem uznal vinnými dvě osoby, které se na dětech dopustily přečinů ublížení na zdraví a hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, a dále přečinu výtržnictví. Toho se vedlejší účastníci (odsouzení) dopustili na stěžovatelích tím, že je slovně a fyzicky napadli a uráželi hanlivými výrazy poukazujícími na jejich možnou příslušnost k romskému etniku. Tímto jednáním způsobili stěžovatelům zranění, která vyžadovala lékařské ošetření, u některých i hospitalizaci. Okresní soud uložil vedlejším účastníkům tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu, nadto jim uložil povinnost nahradit stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy. Náhrada činila 3 000 Kč pro každého stěžovatele, přičemž se zbývajícími nároky soud odkázal stěžovatele do řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelé i oba vedlejší účastníci. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatele odkázal s jejich nároky, resp. zbytky nároků na náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách do řízení ve věcech občanskoprávních. Pro přesné určení dopadů protiprávního jednání obžalovaných na stěžovatele bylo podle názoru krajského soudu třeba provést rozsáhlé dokazování, které přesahuje rámec trestního řízení.

Ústavní soud stěžovatelům vyhověl a rozhodnutí krajského soudu v napadené části zrušil, neboť došlo k významnému porušení základních práv stěžovatelů jako poškozených adhezním výrokem napadeného rozhodnutí.

Stěžovatelé jsou zvlášť zranitelnými oběťmi trestného činu spáchaného z rasové nenávisti. Je rovněž významné, že stěžovatelé jsou děti (v době spáchání trestného činu bylo nejmladšímu stěžovateli pouze 9 let). Tato skutečnost ještě umocňuje ochranu, kterou jim jako obětem trestného činu musí obecné soudy poskytnout. Krajský soud svůj odlišný přístup oproti soudu prvního stupně odůvodnil příliš formalisticky. Z jeho argumentace plyne, že by stěžovatelé v zásadě nikdy nemohli v adhezním řízení dosáhnout odčinění nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy, ať by oni či soud prvního stupně postupovali jakkoliv. Jestliže ani Ústavnímu soudu není z odůvodnění rozsudku zřejmé, jak měli podle názoru krajského soudu stěžovatelé postupovat, nemohlo to být zřejmé ani samotným stěžovatelům.