III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a částečně také rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, neboť jimi došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na vedení trestního řízení a na potrestání způsobem, který je určen zákonem a dále právo být stíhán jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon ve spojení s právem na řádný proces. Ve zbytku byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel napadl prostřednictvím ústavní stížnosti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým mu byl sice snížen trest odnětí svobody, ale zároveň došlo ke zpřísnění trestu zákazu řízení motorových vozidel ze dvou na tři roky. Stěžovatel ve svém dovolání následně namítal především porušení zásady zákazu reformationis in peius (rozhodnutí k horšímu v odvolacím řízení), spočívající ve zpřísnění trestu zákazu činnosti v odvolacím řízení, ačkoli nebylo státním zástupcem podáno odvolání v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné a uvedl, že trest uložený krajským soudem nelze vnímat jako přísnější, jelikož zároveň se zvýšením trestu zákazu činnosti došlo i k zásadnímu zmírnění trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, a tudíž k celkovému zhoršení postavení stěžovatele v odvolacím řízení nedošlo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Nelze paušálně stanovit, že snížení výměry trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem „vyvažuje“ zpřísnění trestu zákazu činnosti. Je na soudu, aby v případě poměřování přísnosti jednotlivých druhů trestů v každém konkrétním případě zvážil všechny relevantní okolnosti (zejména osobu a poměry pachatele) a v tomto směru dospěl k racionálnímu závěru o nutnosti veřejnou žalobou nenavrhované změny trestů uložených soudem nižšího stupně. Jen takový přístup soudů znamená důsledné dodržení zásady zákazureformationis in peius v jejím materiálním pojetí, respektujícím ústavní práva odsouzených osob.

Od soudce, právě proto, že je soudce, a ne účetní, se očekává, že tresty nebude poměřovat formalistickým způsobem (stále by měla platit stará maxima iudex non calculat), ale konkrétními dopady do života každého jednoho pachatele. Právě např. trest zákazu řízení motorových vozidel má zcela rozdílný dopad v životě každého člověka, s ohledem na jeho rodinu, zaměstnání, podnikání, bydliště a místo zaměstnání apod., stejně tak jinak dopadá peněžitý trest na movitého, jinak může brát nepodmíněný trest odnětí svobody bezdomovec přežívající v mrazech na ulici atd.

Lze tedy uzavřít, že obecné soudy nedodržely v případě stěžovatele ústavní podmínky aplikace zásady zákazureformationis in peius, když z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá žádný zřejmý důvod, pro něž by prodloužení trestu zákazu řízení motorových vozidel o jeden rok nemělo vést ke zhoršení stěžovatelova postavení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 525/15 je dostupný  zde (261 KB, PDF).