Rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatelé zproštěni obžaloby pro jednání kvalifikované jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku. Stěžovatelé jako úředníci ministerstva průmyslu a obchodu měli podle obžaloby způsobit České republice a Evropské unii škodu přesahující 4,5 miliardy korun v souvislosti s dohodou mezi ministerstvem průmyslu a obchodu a Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2021, jímž byl na základě odvolání státního zástupce zrušen uvedený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu, věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a podle § 262 trestního řádu bylo nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Stěžovatelé v ústavních stížnostech namítají, že pro postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu nebyly splněny podmínky, protože nalézací soud v celém průběhu řízení postupoval zcela v intencích trestního řádu. Odvolací soud podle nich nerespektoval zákonem dané rozložení úkolů, když ve snaze prosadit vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl, neakceptovatelným způsobem zasahoval do skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud si podle nich vytvořil názor na jediný správný výsledek trestního řízení, tedy že mají být uznáni vinnými, a ten soudu prvního stupně opakovaně vnucoval.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné. V posuzované věci rozhodoval jak nalézací soud, tak i soud odvolací již třikrát, přičemž městský soud vždy stěžovatele zprostil obžaloby a vrchní soud na základě odvolání státního zástupce tato rozhodnutí vždy zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání. Jelikož navíc vrchní soud v napadeném usnesení kritizoval soud prvního stupně za to, že se neřídil jeho výhradami a právním názorem, Ústavní soud zohlednil obsah všech tří rozsudků městského soudu (byť odvolací soud všechny tři tyto rozsudky zrušil) i všech tří kasačních usnesení vrchního soudu. Ani z kontextu odůvodnění všech tří rozsudků městského soudu a všech tří kasačních usnesení vrchního soudu podle Ústavního soudu nevyplývá konkrétní zjevné pochybení městského soudu při hodnocení provedených důkazů a následování pokynů odvolacího soudu.

Výhrady odvolacího soudu vůči rozhodnutí soudu nalézacího vycházely ve své podstatě z rozdílného postoje k hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud vyvozoval odlišné skutkové závěry bez toho, že by potřebné důkazy sám provedl, což se týkalo zejména otázky prokázání nepřímého úmyslu, a neidentifikoval žádné logické excesy či obdobná zásadní pochybení, kterých se měl v souvislosti s hodnocením provedených důkazů dopustit soud prvního stupně. Takový odlišný přístup obou soudů k hodnocení důkazů nemůže sám o sobě představovat legitimní důvod pro výjimečný postup založený na aplikaci § 262 trestního řádu, tedy přikázání věci jinému senátu nalézacího soudu.

Věc se vrací k Vrchnímu soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2085/21 je dostupný ZDE.