Krajský soud v Brně rozsudkem schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou dne 6. 10. 2021 mezi státní zástupkyní a stěžovatelem jako jediným jednatelem společnosti V. Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let (s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let) a k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb s denní sazbou ve výši 20 000 Kč (celkem 8 000 000 Kč). Dále krajský soud uložil stěžovateli s odkazem na § 228 odst. 1 trestního řádu nahradit poškozené České republice škodu ve výši 18 614 679,76 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla Česká republika odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních dle § 229 trestního řádu. Odvolání stěžovatele i poškozené České republiky Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl. Podle vrchního soudu totiž stěžovatel protiprávní jednání plně doznal a výše škody konkretizovaná adhezním výrokem nalézacího soudu  tedy představuje škodu v podobě, v jaké ji stěžovatel ve výroku o vině schválil.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadl pouze výrok o náhradě škody, kterou je povinen zaplatit České republice. Namítal, že o ní obecné soudy rozhodly, přestože tento nárok neuznal a nedošlo k dohodě o náhradě škody ani mezi státní zástupkyní a jím.

Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, přičemž se zabýval otázkou, zda mohl trestní soud stěžovateli uložit povinnost k náhradě škody, jejíž výše sice byla součástí prohlášení stěžovatele ke skutku ve sjednané dohodě o vině a trestu, ovšem s výhradou stěžovatele k uplatněným nárokům i k výši samotné škody.

Podle Ústavního soudu je podstatou  právního institutu dohody o vině a trestu dohodnutý kompromis mezi obviněným a státním zástupcem. Jeho obsahem je doznání obviněného, že spáchal skutek, který je mu dáván za vinu, výměnou za dohodnutý mírnější trest. Obsahem dohody je také rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Soudu je v řízení o schvalování dohody o vině a trestu přenechána role určité „pojistky“, že sjednaná dohoda je v souladu se zákonem, je správná a vyjadřuje pravou a skutečnou vůli obviněného, který ji sjednal s plnou znalostí všech důsledků s ní spojených.

Podle trestního řádu platí, že není-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, resp. není-li podle výsledků dokazování dán podklad pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, odkáže soud poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 229 trestního řádu).

V projednávané věci Ústavním soudem sice obviněný stěžovatel souhlasil s popisem skutku v dohodě o vině a trestu, ale rozsah a způsob náhrady škody nebyl součástí předložené dohody. Také vrchní státní zástupkyně uznala a označila vznesené nároky na náhradu škody za sporné, s ohledem na výhrady ke způsobu stanovení škody jak stěžovatele, tak i všech poškozených.

Vzhledem k povaze institutu dohody o vině a trestu a navazujícího řízení o jejím schválení, které jsou spojeny se zásadním omezením práv obviněného, je nezbytné důsledně dbát na zachování korektního přístupu k hodnocení jím projevené vůle. Nelze přitom vůli obviněného tvrdit tam, kde ji sám explicitně popírá. Za této situace dle Ústavního soudu nebyl skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, jak předpokládá § 314r odst. 4 věta druhá za středníkem trestního řádu pro postup podle § 228 trestního řádu.

Ústavní soud dodal, že je-li soud připraven v řízení o schválení dohody o vině a trestu rozhodnout také o náhradě škody, nemůže tak učinit, aniž by i o této skutečnosti (jako o jednom z důsledků schválení dohody) obviněného náležitě poučil a dal mu možnost se k tomuto vyjádřit. S ohledem na uvedené proto Ústavní soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu, aby zhojil vytknuté vady v jeho budoucím rozhodnutí.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1420/22 je dostupný ZDE.