Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) odmítlo návrh člena zastupitelstva městské části Praha 4 směřující proti usnesení vlády ze dne 23. března 2020 č. 274, o přijetí krizového opatření, zveřejněném pod č. 122/2020 Sb., jako podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Vláda napadeným usnesením s účinností od 24. 3. 2020 po dobu trvání nouzového stavu uložila územním samosprávným celkům konat zasedání jejich zastupitelstev pouze, je-li to nezbytné k přijetí opatření souvisejících s nouzovým stavem nebo schválení právních jednání nezbytných k dodržení termínů nebo zabránění bezprostředně hrozícím škodám, navíc výhradně prostřednictvím dálkových komunikačních prostředků bez nutné osobní přítomnosti členů zastupitelstva. Současně napadeným aktem vyloučila osobní přítomnost veřejnosti na těchto zasedáních, avšak doporučila územním samosprávným celkům, aby průběh těchto zasedání co nejvyšší měrou zpřístupnily veřejnosti, přinejmenším zveřejněním zvukového záznamu. Jmenovaná opatření odůvodnila omezením svobody pohybu na území státu s odkazem na vyhlášený nouzový stav a na § 5 písm. c) ve spojení s § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).

Navrhovatel proti napadenému aktu podal rovněž návrh na zrušení opatření obecné povahy k Městskému soudu v Praze, jenž ve věci ke dni doručení návrhu (26. března 2020) nerozhodl. Podle navrhovatele nemá napadený akt dostatečný zákonný podklad, omezuje-li ve svém důsledku činnost samosprávy výhradně z důvodu omezení pohybu a pobytu, omezení práva na samosprávu podle jeho názoru krizový zákon nepředpokládá.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený akt není opatřením obecné povahy, ale má povahu jiného právního předpisu. Navrhovatel však není osobou, která by v konkrétní věci byla účastníkem řízení o ústavní stížnosti (ve svém podání nenamítá žádný zásah do svých základních práv v podobě rozhodnutí, opatření či jiného zásahu veřejné moci), s níž by předmětný návrh mohla eventuálně spojit, ale brojí přímo proti jinému právnímu předpisu, a proto není k takovému izolovanému návrhu jako fyzická osoba aktivně legitimován. Návrh na zrušení jiného právního předpisu mohou samostatně podat pouze určité subjekty, kterým toto oprávnění přiznává zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy např. skupina nejméně 25 poslanců či 10 senátorů (blíže viz § 64 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud s ohledem na vážnost situace, jakou bezpochyby je nouzový stav a s ním spojená možnost vlády krizovými opatřeními významně zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod, považuje za potřebné uvést, že z důvodu krátkého trvání napadeného aktu (14 dní) a skutečnosti, že ve svém důsledku nijak zasedání zastupitelstva, jehož je navrhovatel členem, neovlivnilo, napadený akt nijak do práva navrhovatele na nerušený výkon funkce zasáhnout nemohl.

K odůvodnění usnesení uplatnili odlišné stanovisko soudce Jan Filip, soudce Pavel Šámal, soudkyně Kateřina Šimáčková a soudce Vladimír Sládeček.

Text usnesení Ústavního soudu včetně disentů je dostupný ZDE.