Stěžovatelka byla trestně stíhána pro podezření ze spáchání pokusu trestného činu pojistného podvodu kvůli havárii vozu jí řízeného. Okresní soud ve Frýdku-Místku ji zprostil obžaloby, protože v obžalobě označený skutek není trestným činem. Stěžovatelka se následně domáhala u okresního soudu po státu náhrady škody za nezákonné rozhodnutí podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, soud její žalobě vyhověl a přiznal jí částku 50 000 Kč i náhradu nákladů řízení. Namítala přitom, že více než rok trvající trestní stíhání se projevilo v její osobnostní sféře, zejména dotčením jejího soukromí, narušením vztahů na pracovišti i vůči nejbližším příbuzným, jakož i zhoršením jejího psychického i fyzického stavu. Okresní soud dospěl k závěru, že došlo k naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, protože usnesení o zahájení trestního stíhání ve spojení se zprošťujícím rozsudkem jsou právě takovými rozhodnutími. K odvolání žalované České republiky – Ministerstva spravedlnosti byla žaloba Krajským soudem v Ostravě zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka neprokázala takový rozsah nemajetkové újmy, jenž by odůvodňoval přiznání satisfakce v penězích a uzavřel, že dřívější konstatování porušení práva Ministerstvem spravedlnosti spolu s obsahem zprošťujícího rozsudku je pro stěžovatelku dostačujícím prostředkem nápravy.

Ústavní stížnost je důvodná. V ústavní rovině je nepřijatelný způsob, jakým odvolací soud hodnotil a následně interpretoval z hlediska odškodnění obsah důkazu výslechem stěžovatelky. Odvolací soud v podstatě konstatoval, že mohla-li stěžovatelka pokračovat ve své práci a neztratila-li kvůli trestnímu stíhání důvěru nejbližších, nic podstatného se vlastně nestalo. Krajský soud náležitě nezohlednil, že samotný fakt trestního stíhání je zásahem do života obviněné osoby, jež je vystavena výrazné psychické zátěži. V obecné rovině je žádoucí konstatovat, že právě zprošťující rozsudek v trestním řízení je právní skutečností, v jejímž kontextu by soud, rozhodující o náhradě škody vzniklé výkonem veřejné moci, měl zvažovat, zda postačí samotné konstatování o porušení práva státem, je-li základem vzniku odpovědnosti státu obvinění osoby z trestného činu. Deficitem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je též chybějící posouzení povahy trestní věci ve světle jejího konkrétního průběhu, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka musela v trestním řízení čelit obvinění na samé hranici důvodnosti.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Ostravě, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 2394/15 je dostupný  zde (175 KB, PDF).