Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo na návrh vedlejší účastnice nařízeno předběžné opatření, kterým bylo ve výroku I. uloženo stěžovatelce znepřístupnit ve svém právním informačním systému CODEXIS Sbírky zákonů z let 1918-1944. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
Stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na tom, že jmenovaná v rozporu s dobrými mravy soutěže do svého systému právních informací zkopírovala od vedlejší účastnice Sbírky zákonů z let 1918-1944. Tento závěr založil soud prvního stupně na tom, že přepsané texty sbírek v systému ASPI a CODEXIS vykazují shodné nesprávnosti a dle jeho náhledu je tak vyloučeno, že by se mohlo jednat o náhodu. Stěžovatelka dále namítá, že jí uložený zákaz zpřístupňovat Sbírky zákonů z let 1918-1944 je plošný a netýká se jen těch předpisů a skenů sbírek, které měly být převzaty od vedlejší účastnice. Nařízení předběžného opatření tak podle stěžovatelky odporuje požadavku přiměřenosti a zasahuje do jejího práva podnikat.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V souzené věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vyjádřil názor, že se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však konstatoval, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu, byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.
S ohledem na rekapitulaci provedenou shora možno vyjít z toho, že rozhodování o předběžném opatření v právě posuzované věci mělo zákonný podklad, jelikož v případě stěžovatelky šlo o řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit a vedlejší účastnice návrh na nařízení předběžného opatření soudu podala. Napadená rozhodnutí byla rovněž vydána příslušnými orgány (soudy). Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, resp. Vrchního soudu v Olomouci, bylo projevem svévole či zda v řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, došlo k flagrantnímu porušení zásad ovládajících právo na soudní ochranu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že se obecné soudy zabývaly všemi shora uvedenými nezbytnými otázkami. Zejména vrchní soud se velmi pečlivě věnoval i otázce přiměřenosti, a to zejména ohledně ústavně zaručeného práva podnikat. Závěry soudů lze považovat za odůvodněné a prosté libovůle.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3150/21 je dostupný ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
