Prarodiče stěžovatele nabyli pozemek s domem (dále jen nemovitosti) na základě kupní smlouvy v roce 1906. Tyto nemovitosti jim byly zkonfiskovány jako židovský majetek Německou říší ke dni 30. 12. 1943, oni sami zahynuli ve vyhlazovacím táboře. Po skončení 2. světové války byl na základě dekretu prezidenta republiky majetek po stěžovatelových prarodičích zkonfiskován ve prospěch Československé republiky, neboť byl označen jako majetek bývalé Německé říše. Zkonfiskované nemovitosti byly později odevzdány do vlastnictví obce, následně byly převedeny na ministerstvo vnitra a nyní se v nich nachází služebna Policie České republiky.

Stěžovatel se poté, co neúspěšně žádal ministerstvo vnitra o mimosoudní vyřešení situace a její nápravu, prostřednictvím žaloby domáhal proti České republice, Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje určení, že vlastníky nemovitostí byli ke dni úmrtí, tj. ke dni 26. 10. 1942, jeho prarodiče, každý z jedné ideální poloviny. V řízení prokázal, že všichni členové jeho rodiny včetně rodičů zemřeli za války násilnou smrtí v souvislosti s rasovou perzekucí a stal se tak univerzálním dědicem. Samotný stěžovatel koncentrační tábor, do kterého byl odeslán ve čtyřech letech, přežil. O nemovitostech svých prarodičů neměl ani ponětí a dozvěděl se o ní v zásadě náhodou v době, kdy všechny lhůty podle restitučních předpisů již uplynuly. Z toho důvodu uplatnil místo toho určovací žalobu, kterou opřel o skutečnosti dvojí absolutně neplatné konfiskace majetku Velkoněmeckou říší a Československým státem, o okolnosti zvláštního zřetele hodné, dané rasovou perzekucí, a naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení nemůže být obnoveno dědické řízení.

Okresní soud stěžovateli vyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel bez své viny nemohl využít cestu restitučních předpisů, a v daném výjimečném případě není pro důvody zvláštního zřetele hodné, v situaci kolize restitučních předpisů s obecnou právní úpravou, vyloučeno uplatnit nárok určovací žalobou. Individuální okolnosti případu spatřoval okresní soud zejména v tom, že stěžovatel o existenci nemovitostí nevěděl a vědět nemohl s ohledem na svůj nízký věk po návratu z koncentračního tábora, ve skutečnosti, že všichni jeho příbuzní ze strany prarodičů během války zemřeli a rovněž proto, že jeho nevědomost o existenci tohoto majetku spoluzapříčinil sám stát. Po odvolání žalovaného však krajský soud žalobu stěžovatele zamítl a stanovil mu povinnost zaplatit náklady řízení. Stěžovatel podle odvolacího soudu přece jen mohl svůj nárok uplatnit podle restitučních předpisů, neboť mu v tom nebránila žádná objektivní skutečnost, a z toho důvodu je určovací žaloba vyloučena. Nejvyšší soud se k závěrům odvolacího soudu v podstatě přiklonil, když odmítl stěžovatelovo dovolání.