Zatímco ombudsman pouze vyslovuje svůj právní názor, soudy autoritativně a závazně rozhodují, zda došlo k diskriminaci konkrétního člověka, a rozhodují o jeho nárocích. Pro činnost ombudsmana je proto znalost judikatury v této oblasti zásadní. Pokud má ombudsman obětem diskriminace metodicky pomáhat, musí vědět, zda jeho právní názor a hodnocení situace u soudu obstojí. Musí vědět, jestli už se soudy podobnou situací zabývaly a jak ji hodnotily. Ombudsman proto provedl výzkum, při němž zjišťoval, v kolika diskriminačních sporech soudy rozhodovaly v letech 2015–2019, čeho se žaloby s námitkou nerovného zacházení týkaly a jak v nich soudy rozhodly. Výzkum rovněž sledoval, jak uspěly antidiskriminační žaloby, v nichž se žalující opírali o právní názor veřejného ochránce práv a jeho metodickou pomoc.

Výzkum podle ombudsmana podává ucelený obraz rozhodování soudů o otázkách diskriminace. Jeho výsledky by měly vést k širší diskuzi se zapojením zástupců advokacie a akademického sektoru, k hlubší reflexi otázek antidiskriminačního práva a k hlubšímu porozumění. „Antidiskriminační právo je v České republice stále nové a soudy zatím jen pomalu vymezují hranice toho, co diskriminací je a co není. Obrátí-li se na mne někdo s námitkou diskriminace, musím vědět, jestli už soudy podobný případ řešily a s jakým výsledkem. Podle toho mohu posoudit, jestli je namístě doporučovat obrátit se na soud s antidiskriminační žalobou, a jaké by byly vyhlídky na úspěch. Uvědomuji si ale, že pravomocných rozhodnutí je zatím málo a judikatura není ustálená, takže se stále pohybujeme v rovině právních názorů, které mohou, ale nemusí u soudu obstát. Přesto bych byl rád, kdyby dosavadní poznatky z praxe rozhodování soudů využila například i akademická sféra k upřesňování teoretického pohledu na antidiskriminační právo,“ vysvětluje ombudsman Stanislav Křeček skutečnost, že definice diskriminace není bezbřehá a jsou to právě soudy, kdo určuje její mantinely.

Podle zjištění výzkumu vydaly soudy v letech 2015–2019 celkem 204 rozhodnutí v řízeních o 90 žalobách s námitkou diskriminace. 104 rozhodnutí vydaly okresní soudy, 56 krajské soudy o odvolání, 25 rozhodnutí vydal Nejvyšší soud o dovoláních a 19 rozhodnutí vydal Ústavní soud. Nejčastěji se lidé u soudu bránili proti diskriminaci v zaměstnání. Nejčastěji namítaným důvodem diskriminace bylo zdravotní postižení.

Polovina žalobců byla u soudu neúspěšná.

Nejčastěji lidé u soudu napadají nerovnost v práci a zaměstnání

Nejvíc žalob bylo podáno v oblasti práce a zaměstnání, soudy jich projednávaly 59 (tj. 60 % všech antidiskriminačních žalob), z nichž v 16 případech (27 %) byla namítána diskriminace z důvodu věku, v 15 případech (25 %) z důvodu pohlaví.

Většina žalob byla podána proti zaměstnavatelům ve veřejné sféře (27 žalob). Žalovanými byly např. Hasičský záchranný sbor, Armáda ČR, Ředitelství silnic a dálnic ČR, Národní památkový ústav, Úřad práce, městské a krajské samosprávy aj. 11 případů se týkalo diskriminace pracujících ve školství. Proti diskriminaci v pracovněprávních sporech se u soudů častěji bránily ženy (59 %). Ve 23 případech byl žalovaný zaměstnavatel ze soukromého sektoru. Šlo např. o banku, energetickou společnost, soukromou nemocnici, zemědělské družstvo, obchodní řetězec, leteckou společnost aj.

V těchto pracovněprávních sporech v osmi případech (14 %) soudy žalobě vyhověly, v pěti případech (8 %) byl uzavřen smír, ve 27 případech (46 %) soudy žalobu zamítly. Další řízení buď ještě pokračují, nebo byla zastavena.

Častěji se proti diskriminaci v zaměstnání brání u soudu ženy (35 žalob) a oproti mužským žalobcům byly také úspěšnější.

Soudy se zastaly např. vysokoškolské pedagožky čelící na pracovišti obtěžování. Také uznaly diskriminaci z důvodu pohlaví v případě ženy, která byla z vedoucí funkce odvolána těsně před nástupem na mateřskou dovolenou. Zaměstnankyně soukromé společnosti se díky rozhodnutí soudu dočkala plné výše smluvního odstupného, které jí zaměstnavatel původně snížil s ohledem na její důchodový věk. Stejně tak soudy uznaly diskriminaci vyšší soudní úřednice, která se bránila proti neplatnosti výpovědi.

Diskriminace v oblasti zdravotní péče, bydlení a vzdělávání se hůř prokazuje

Výzkum potvrdil, že oběti diskriminace v oblasti zdravotní péče, bydlení či vzdělávání mají nízkou šanci diskriminaci prokázat, protože právní úprava neumožňuje sdílet důkazní břemeno. Stejně tak se hůř prokazuje diskriminace v jednáních, v nichž má obviněná strana širší prostor pro uvážení a není povinna své rozhodnutí podrobněji zdůvodnit. Ombudsman proto dlouhodobě usiluje o změnu občanského soudního řádu, aby bylo sdílení důkazního břemene aplikováno na všechny antidiskriminační žaloby. V tuto chvíli všechny oběti diskriminace nepožívají před soudem stejné procesní ochrany. Tato skutečnost se pak může odrážet i v počtu žalob.

Zdravotní péče se týkalo pouze pět žalob, z toho ve čtyřech šlo o odmítnutí přijmout pacienta do péče buď z důvodu zdravotního postižení, nebo romské etnicity. Jednu žalobu soud zamítl, tři skončily smírně, v jednom případě namítané horší péče z důvodu zdravotního postižení dosud soudy pravomocně nerozhodly.

Devět žalob se týkalo přístupu k bydlení, v sedmi z nich se lidé bránili proti diskriminaci z důvodu romské etnicity, ve dvou případech z důvodu zdravotního postižení. V pěti případech soud uznal, že došlo k diskriminaci, ve dvou se strany nakonec vyrovnaly mimosoudně. Pokud jde o bydlení v soukromém vlastnictví, dospěly soudy k závěru, že k diskriminaci může dojít i v případě pouhého testování svých práv. Jednalo se o případ, kdy žalobkyně neměla o byt skutečný zájem, pouze ověřovala respektování svých práv. V případě majitele bytu, který zase odmítl zájemce z důvodu romské etnicity, soud dospěl k závěru, že zákaz diskriminace musí dodržovat i realitní makléři a makléřky.

Soudy rozhodovaly o 11 případech namítané diskriminace v oblasti vzdělávání. Přístupu ke vzdělávání se týkalo pět žalob s námitkou diskriminace z důvodu romské etnicity (2) a zdravotního postižení (2), jeden případ se týkal náboženského vyznání. Soud rozhodl o diskriminaci v jednom případě nepřijetí romských žáků do základní školy a v případě nepřijetí žáka s autismem do základní školy.

Náhrada újmy v penězích je jen minimální

Náhradu nemajetkové újmy soud přiznal nebo potvrdil ve 12 z celkového počtu 59 případů, kdy ji žalobce požadoval. Pouze ve dvou případech přiznal soud náhradu nemajetkové újmy v plné výši požadované žalující stranou. V obou se jednalo o diskriminaci z důvodu romské etnicity v souvislosti s bydlením a v obou šlo o částku 60 000 Kč. V ostatních případech byla přiznaná částka výrazně nižší než požadovaná. Žalobci v průměru požadovali 594 375 Kč, soudy v průměru přiznaly náhradu ve výši 79 569 Kč.

Výzkum potvrdil potřebu změny antidiskriminačního zákona, o níž ombudsman dlouhodobě usiluje. V současné době se obětem diskriminace poskytuje zadostiučinění v penězích jen tehdy, pokud jiné nároky (např. omluva) nestačí k odčinění diskriminačních zásahů. To odporuje právu EU a judikatuře Soudního dvora EU, podle níž má soud finanční satisfakci poskytnout oběti vždy. Česká praxe ukazuje, že náhrada nemajetkové újmy se moc nepřiznává, a pokud ano, pak je neúměrně snižována. Antidiskriminační žaloby tak postrádají preventivní, satisfakční i sankční účinky.