Ostatní obce mají naopak různě vysoké, mnohdy zatěžující a neopodstatněné požadavky. Individuální posuzování žádosti stále není standardem, stejně jako navrhování reálných náhradních opatření. Obvyklejší je pouze formální odkaz např. na využívání veřejného parkoviště, které však situaci žadatele neřeší.

V návaznosti na řadu stížností lidí s postižením na postup obcí při zřizování vyhrazeného parkoviště se ombudsman rozhodl systematicky výzkumem zmapovat postup obcí při povolování a samotné realizaci vyhrazených parkovišť. Oslovil 474 obcí a měst (všech 26 statutárních měst, 362 obcí II. typu, úřady městských částí Brna a Prahy).

Zřízení vyhrazeného parkoviště je podmíněno povolením silničního správního úřadu a souhlasem vlastníka místní komunikace – obce. I když na něj není právní nárok, musí se při jeho povolování obec řídit nejen zákonem o pozemních komunikacích a zákonem o silničním provozu, ale i antidiskriminačním zákonem. Ten obci ukládá povinnost přijímat vůči osobám s postižením přiměřená opatření ke zmírnění a odstraňování překážek. Obce tak mají nepřímo povinnost zřizovat vyhrazená parkování, pokud to pro ně neznamená nepřiměřené ztížení.

Pravidla obcí zlepší transparentnost, ale nenahradí individuální posouzení

Některé obce si zpracovávají obecná kritéria a pravidla pro udělení souhlasu se zřízením individuálního vyhrazeného parkoviště. Podle výzkumu je má 41 % obvykle větších obcí. Malé obce do 10 000 obyvatel většinou z důvodu venkovského charakteru a dostatečných parkovacích ploch se s problémem vyhrazeného parkování příliš nesetkávají, řeší 1-2 žádosti ročně.

Pravidla obvykle napomáhají transparentnosti rozhodování, ale nemusí vždy znamenat vstřícnost. Podle zjištění z výzkumu i jednotlivých případů může jít ve skutečnosti také o stanovení překážek a omezení žadatelů. Napovídá tomu i fakt, že ve velkých obcích nad 100 000 obyvatel je oficiálně odmítnuto jen 10 % žádostí. Seznámení s kritérii zjevně část žadatelů předem odradí od podání žádosti.

Podle ombudsmana nesmí být žádosti posuzovány pouze podle toho, zda formálně daná kritéria splňují. Úřad i obec vždy musí žádosti posuzovat individuálně z pohledu užitku vyhrazeného parkoviště pro konkrétního žadatele.

Bez průkazu ZTP nebo ZTP/P je žádost téměř bez šance

Naprostá většina obcí považuje za oprávněné žadatele pouze osoby s průkazem ZTP a ZTP/P a 28 % obcí vydává povolení na dobu platnosti průkazu. V jednom případě dokonce obec uvedla, že žadatel musí být držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P s trváním na dobu neurčitou. Pouze 9 % obcí posuzuje žádosti jakéhokoli žadatele se zdravotním postižením z hlediska jeho potřeb a přínosu vyhrazeného parkování.

64 % obcí vyžaduje splnění podmínky trvalého pobytu v nemovitosti, u které se žádá o vyhrazené parkoviště.

O něco vstřícnější jsou obce k otázce vlastnictví vozidla, pro které je vyhrazené parkoviště žádáno. Vlastníkem může být i osoba blízká, i když 44 % obcí vyžaduje, aby vlastníkem vozidla byl žadatel. Žadatel také obvykle nemusí být držitelem platného řidičského průkazu.

Další podmínky jsou různé, někdy obec požaduje fotografii místa, kde má být vyhrazené parkování zřízeno, jinde chtějí čestné prohlášení o pravidelném parkování apod. 40 % obcí chce k žádosti doložit projektovou dokumentaci nebo nákres vyhrazeného parkovacího stání. Pokud obec požaduje odborně zpracovanou projektovou dokumentaci, v polovině případů mohou žadatelé využít možnost bezplatného vypracování např. příspěvkovou organizací obce. 14 obcí ale uvedlo, že si žadatel musí odborné zpracování zajistit sám na své náklady.

Zřízení vyhrazeného parkoviště není pro žadatele zadarmo

V souvislosti s povolením vyhrazeného parkoviště ukládají obce žadatelům různé povinnosti. 46 % obcí požaduje, aby uživatel sám objednal a zajistil instalaci dopravního značení. Ani v hrazení nákladů za dopravní značení nejsou obce příliš vstřícné, více než polovina obcí požaduje, aby náklady v plné nebo podílové výši hradil uživatel. Spoluúčast se pohybuje od symbolických 500 Kč, až po částku 4 500 Kč bez DPH.

Pětina obcí neprovádí údržbu individuálního vyhrazeného parkoviště, ani odklízení sněhu v zimním období. 10 % obcí tuto povinnost dokonce přímo ukládá uživatelům, což může být vzhledem k jejich zdravotnímu stavu nesplnitelný nebo velmi zatěžující požadavek. Pouze 25 % obcí neukládá žádnou takovou povinnost, patrně ve snaze minimalizovat další zátěž osob se zdravotním postižením.

Zamítá se

Nejčastějším důvodem odmítnutí žádosti je nesouhlas vlastníka komunikace, zejména v souvislosti s nedostatečnou kapacitou parkovacích míst v dané lokalitě.

Antidiskriminační zákon obcím ukládá přijímat přiměřená opatření, která by adekvátně uspokojila potřeby žadatelů s postižením. Při zamítnutí žádosti tedy nemůže argumentovat pouze nedostatečnou kapacitou běžných parkovacích míst. Obec musí vždy zkoumat míru užitku zřízení vyhrazeného parkoviště a možnosti náhradních opatření pro konkrétního žadatele. Zamítnout žádost může, pouze pokud by zřízení parkování představovalo pro obec nepřiměřenou zátěž.

Většina obcí se ve výzkumu nevyjádřila k otázkám na individuální posuzování žádosti a na projednání náhradních opatření. Informace o náhradních opatřeních poskytlo jen 19 % obcí a obvykle uváděly vytvoření náhradního místa parkování co nejblíž původně požadovanému, doporučení využít stávající parkovací místa nebo zřízení obecného vyhrazeného parkoviště pro osoby se zdravotním postižením v dané lokalitě.