V letošním roce však zaznamenal případy, kdy z různých důvodů došlo k sociálnímu pohřbu a pozůstalí se pak snažili získat urnu s ostatky svého blízkého. I když chtěli dodatečně náklady pohřbu uhradit, pohřební služba jim urnu odmítla vydat. Ani pohřebnictví také nezůstalo bez dopadů pandemie Covid-19.

V jednom z případů se na ombudsmana obrátila žena, jejíž maminka zemřela v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Zpráva o maminčině úmrtí ji zaskočila, navíc to bylo v době nouzového stavu kvůli pandemii Covid-19. Právě toto v kombinaci s psychickým otřesem vedlo k tomu, že žena nebyla schopna zorganizovat pohřeb v zákonné lhůtě, a proto za dané situace souhlasila s vypravením sociálního pohřbu. Později si uvědomila svou chybu. Chtěla, aby byly maminčiny ostatky uloženy do rodinného hrobu. Požádala proto pohřební službu o vydání urny s tím, že náklady pohřbu uhradí. Pohřební služba to s odvoláním na zákon o pohřebnictví odmítla.

V jiném případě došlo k sociálnímu pohřbu po náhlém úmrtí. Rodina nebyla se zemřelým dlouhá léta v kontaktu a nebyli o úmrtí informováni. Když se to dozvěděli a zjistili, že pohřeb zajistila příslušná městská část, požádala sestra zemřelého o vydání urny. Bylo jí však sděleno, že podle zákona o pohřebnictví musí městská část uložit urnu na hřbitově. Teprve pak si pozůstalí mohou požádat o vyzvednutí urny z hrobu.

Podle zákona o pohřebnictví je povinna zajistit pohřbení obec, na jejímž území k úmrtí došlo, pokud ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí žádná osoba pohřeb nesjedná. Obce u sociálních pohřbů volí zpravidla kremaci a součástí pohřbu je i uložení zpopelněných ostatků s urnou na veřejném pohřebišti. Takto postupovaly i obce v obou uvedených případech. Ombudsman však upozorňuje, že vedle zákona o pohřebnictví je třeba zohlednit také občanský zákoník. „Občanský zákoník stanoví, že nejsou-li ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou zemřelý před smrtí určil, jinak postupně manžel, dítě, rodič nebo dědic. Z toho lze dovodit, že jestliže se v době mezi provedením kremace a uložením urny na veřejném pohřebišti, kdy ostatky ještě nejsou uloženy, objeví některá z těchto osob a požádá o vydání urny, měla by ji obec vydat,“ vysvětluje ombudsman Stanislav Křeček. Právě tato ustanovení občanského zákoníku podle něj pamatují na situace, kdy pozůstalí nemohou z nejrůznějších důvodů pohřeb v zákonné lhůtě vypravit, ale své morální povinnosti vůči zemřelému se nezříkají. Podle ombudsmana je správné umožnit pozůstalým, aby dodatečně náklady pohřbu uhradili a ostatky zemřelého uložili např. do rodinného hrobu. Jiná situace by nastala, pokud by o urnu s ostatky někdo požádal až poté, co již byla uložena na veřejném pohřebišti. V těchto případech je třeba postupovat podle právní úpravy exhumace v zákoně o pohřebnictví.

Pandemie Covid-19 se projevuje i v pohřebnictví i jinak. Nejde jen o to, že obecná obava v kombinaci s psychickým otřesem může přispět k okamžitému rozhodnutí ponechat pohřbení na obci formou sociálního pohřbu, jak tomu bylo v jednom z uvedených případů. Opatření související s pandemií zasahují také do samotného obřadu, ať už počtem účastníků, tak i organizací. Na ombudsmana se nedávno obrátila žena, jejíž dědeček zemřel ve zdravotnickém zařízení a byl na Covid-19 pozitivní. Vnučka nesouhlasila s tím, že během obřadu nelze vystavit otevřenou rakev. Nechtěla se smířit s tím, že by dědečka pohřbili, aniž by ho ještě jednou mohla spatřit.

Podle ombudsmana je to především problém etický. Sice v dané situaci skutečně není možné zemřelého vystavit v otevřené rakvi tak, jak je běžně zvykem, aby nemohlo dojít k přenosu viru např. dotekem, ale pozůstalí by měli mít možnost se na zemřelého naposledy podívat a rozloučit se s ním. To by mohly umožnit pohřební služby např. zpřístupněním místnosti pro úpravu zemřelého pro pozůstalé.