Na poskytnutí příspěvku sice obecně není právní nárok, ale pokud žadatel splní stanovené podmínky, měl by úřad práce jeho žádosti vyhovět. Podle zástupkyně ombudsmana však Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně nerespektují účel příspěvku, nejednají vstřícně, jak by veřejná správa měla, a žádosti o příspěvek aktivní politiky zaměstnanosti posuzují formalisticky.

Příspěvek na dojížďku je jedním z nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti. Jeho cílem je motivovat nezaměstnané, aby se nebáli hledat si práci i mimo místo bydliště. Příspěvek má kompenzovat zvýšené náklady na dopravu, které jim v souvislosti s dojížděním na vzdálenější pracoviště vzniknou. Jednou z podmínek poskytnutí příspěvku je délka pracovního poměru, který musí být sjednán buď na dobu neurčitou, nebo na dobu určitou minimálně 6 měsíců. Současně musí být evidence žadatele na úřadu práce ukončena právě z důvodu nástupu do nového zaměstnání.

„Příspěvek na dojížďku může znamenat významnou pomoc lidem, kteří nemohou najít práci v místě bydliště. Může být tím, co rozhodne, jestli člověk nastoupí do nového zaměstnání, nebo zůstane dál nezaměstnaný. Nemělo by docházet k případům, kdy lidé v evidenci úřadu práce nerezignují, najdou si zaměstnání ve větší vzdálenosti od bydliště, jsou ochotni dojíždět, a úřad práce jim pak formalisticky žádost o příspěvek zamítne,“ kritizuje zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková přístup úřadů. Odkazuje přitom na jeden z případů, jehož šetření ukončila.

Stěžovatelka byla s několika pauzami v evidenci úřadu práce téměř dvacet let. Je osobou zdravotně znevýhodněnou, takže hledání práce je pro ni o to složitější. Nevzdala se, absolvovala rekvalifikační kurz a nakonec se jí podařilo najít si práci v rekvalifikovaném oboru, ale s dojížděním. Pracovní smlouva byla sjednána na dobu určitou přesahující dobu 6 měsíců a žena požádala úřad práce o příspěvek na dojížďku. Přiložila všechny dokumenty, které úřad požadoval: pracovní smlouvu, potvrzení budoucího zaměstnavatele, doklady o bezdlužnosti a potvrzení banky o zřízení účtu. Úřad práce však její žádost zamítl z důvodu nesplnění podmínky trvání pracovního poměru minimálně 6 měsíců. Sdělil jí, že žádost komplexně posoudil ve smyslu platné právní úpravy a s ohledem na současnou situaci na trhu práce, ale nijak blíže neuvedl, jaké další okolnosti zvažoval a k jakým závěrům v nich dospěl. Nevysvětlil, proč stěžovatelka podle něj nesplnila podmínku délky pracovního poměru, když formálně vzato tuto podmínku splnila, protože její pracovní smlouva byla uzavřena přesně na 6 měsíců a 4 dny.

Úřad práce po šetření bývalé ombudsmanky Anny Šabatové odmítl svůj závěr přehodnotit a Ministerstvo práce a sociálních věcí ho v tom podpořilo s odůvodněním, že příspěvky aktivní politiky zaměstnanosti slouží k zajištění stabilního a dlouhodobého zaměstnání, což by v případě stěžovatelky nebylo dosaženo.

„Veřejná správa je především službou veřejnosti. Úřady by proto měly k lidem přistupovat vstřícně a objektivně. Způsob, jakým úřad práce zamítl žádost o příspěvek na dojížďku, však rozhodně za projev vstřícného přístupu nelze považovat,“ vytýká zástupkyně ombudsmana úřadu práce. Nesouhlasí ani s přístupem ministerstva: „Chápu, že se stát snaží podporovat lidi v získání stabilního zaměstnání. Jestliže ale stanoví jako jednoznačnou podmínku pro přiznání příspěvku minimální dobu trvání pracovního poměru 6 měsíců, nemůže odmítnout někoho, kdo ji splnil, byť s rozdílem několika dnů. Jiné hodnocení dělá z rozhodování úřadu práce i ministerstva značně netransparentní záležitost.“

Popisovaný přístup úřadu práce a ministerstva k poskytování příspěvků aktivní politiky zaměstnanosti není ojedinělý. Stejnou nevstřícnost a formalismus zaznamenala zástupkyně ombudsmana i v dalším ukončeném případu, v němž úřady zamítly žádost o příspěvek na přestěhování (pozn. tento příspěvek už v současnosti není poskytován). Důvodem mělo být, že žadatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi přestěhováním se a vznikem pracovního poměru, kdy podle výkladu úřadů musí žadatel nejprve uzavřít pracovní smlouvu a nastoupit do zaměstnání, a teprve následně změní bydliště. Žadatelka o příspěvek však změnila bydliště jeden den před nástupem do nového zaměstnání.

Podle zástupkyně ombudsmana úřady opět postupovaly formalisticky a nerespektovaly účel poskytování příspěvku. Zcela pominuly reálnou posloupnost, kdy si lidé zajišťují nové bydlení v předstihu, aby nejpozději v den nástupu do nového zaměstnání bydleli v novém místě. V případě stěžovatelky vůbec nevzaly v úvahu, že žena své bydliště změnila, protože nastupovala do zaměstnání v jiném regionu, takže podmínku příčinné souvislosti mezi přestěhováním a novým zaměstnáním splnila.

Protože úřad práce i ministerstvo odmítly v uvedených případech změnit názor na otázku splnění podmínek pro přiznání příspěvku na dojížďku i příspěvku na přestěhování, rozhodla se zástupkyně ombudsmana v souladu se zákonem o veřejném ochránci práv informovat veřejnost o jednání úřadů.

„S ohledem na současnou situaci na trhu práce a na postupný nárůst počtu nezaměstnaných v důsledku pandemie koronaviru lze očekávat větší zatížení úřadů práce, zvýšení žádostí o rekvalifikace a požadavky na další příspěvky aktivní politiky zaměstnanosti. Apeluji proto na úřady práce, aby i v této náročné situaci nezapomínaly na naplňování principů dobré správy při své každodenní činnosti,“ uzavírá zástupkyně ombudsmana.