Speciál Afghánistán 2001/2021 připravila Armáda České republiky ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem Praha. 

Padesát dva stran věnovaných nejdelší zahraniční operaci Armády České republiky otevírá svým úvodníkem ministr obrany České republiky Lubomír Metnar. Zamýšlí se zde nad významem afghánské mise: „Objevují se také názory, že z pohledu NATO a světové bezpečnosti šlo o misi zbytečnou a prohranou. S tím nemohu souhlasit. Hlavním cílem bylo potlačit terorismus, aby se už nikdy neopakovalo 11. září 2001. Tento úkol byl z velké části splněn. A z pohledu našeho, českého, můžeme konstatovat: pro rozvoj schopností a budování prestiže našich ozbrojených sil byla afghánská kapitola úspěšná. Troufnu si také říct, že právě díky afghánské misi Armáda České republiky dospěla.“

To, že pro českou armádu znamenal Afghánistán vysoký kvalitativní skok kupředu, se jako červená nit vine mnoha zveřejněnými texty. Jedním z nich je také čtyřstránkový rozhovor s náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky, armádním generálem Alešem Opatou.

Generál Opata říká: „Moje ‚take away‘ z Afghánistánu je skutečnost, že všichni vojáci bez rozdílu pochopili, že na správných nebo nesprávných rozhodnutích záleží životy. Každý velitel, a tím myslím i na nejnižších velitelských pozicích, je pro své vojáky klíčová osobnost. Vojáci od svého velitele očekávají rozhodnutí… Je nutné přemýšlet dopředu, rozhodovat se dynamicky a za svá rozhodnutí nést zodpovědnost. Díky tomu máme dnes kvalitní velitelský sbor.“

Aleš Opata pak ve vztahu k příslušníkům AČR shrnuje: „Jsem na naše vojáky neskutečně hrdý. Nikdy jsme se neschovávali v nějakém závětří. Armáda tam působila ve složitých prostorech nasazení, v Kandaháru, Hilmandu, Vardaku, Lógaru nebo Parvánu, kde se skutečně bojovalo. Čeští vojáci získali nejen obrovské zkušenosti, ale i uznání od spojenců. Získali si stejný respekt, jako měli naši vojáci za druhé světové války. Naši alianční partneři vědí, že se na naše vojáky dá spolehnout.“

Rovněž v textu Bojové dozrání jedné armády se politolog František Šulc zamýšlí nad zisky, které české armádě Afghánistán přinesl: „Často se poukazuje na proměnu, kterou prodělala česká armáda díky působení v Afghánistánu v oblasti technické, taktické a logistické,“ píše Šulc. „Mnohem méně se ovšem hovoří o dopadu nasazení na její esprit de corps, tedy morálku, étos, soudržnost a bojové tradice, které jsou rámovány společnými prožitky, symbolikou a rituály a které mají ve válce někdy vyšší hodnotu než nejdokonalejší technika… Armáda České republiky v Afghánistánu dospěla a proměnila se z armády „záklaďácké“ na skutečně profesionální. Je hrdá a sebevědomá se sdílenou zkušeností.“

Dva stěžejní materiály v magazínu zabírají šest, resp. sedm tiskových stran. Ten první s titulkem Roky potu, krve i zkušeností se ohlíží za vším důležitým, co českou armádu za dvě desítky let v Afghánistánu potkalo. Je zde seznam našich misí, s uvedením let, počty nasazených vojáků atd. Článek doprovází atraktivní fotografie od samotných vojáků (Daniel Hlaváč aj). Druhým klíčovým textem je přehled techniky, výzbroje a výstroje, kterou naši vojáci používali - s titulkem S čím jsme sloužili. Je zde popis ručních zbraní (od SA vz. 58 k BREN 2), automobilové a jiné těžké techniky (od UAZu k MRAPu), letecké techniky, bezpilotních prostředků, komunikačních prostředků, ale i helem, osobních známek, či zdravotnického vybavení, s nímž se každý voják setkával.

Ze zdrojů orálně-historického projektu Vojenského historického ústavu Praha Paměť vojáka čerpá materiál nazvaný Jeden za všechny / Všichni obstáli. Jde o příběh jednoho z vojáků nasazených v misi. Dotyčný zde popisuje svoji životní cestu i jak prožil svůj první afghánský bojový střet. V anketě Byli jsme při tom pak vypovídají na tři desítky českých vojáků a vojákyň o svých zkušenostech a prožitcích z afghánských misí. Mnozí zdůrazňují, že mise jim přinesla mimořádnou životní i profesní zkušenost, dala jim také pocítit význam přátelství a lidské solidarity.

Mezi materiály nalezne čtenář také studii Srdce Asie na dějinných křižovatkách, zabývající se dějinami afghánského prostoru; autorem je historik VHÚ Petr Janoušek. Jeho text doprovází výjimečné černobílé fotografie z Afghánistánu 60. let 20. století, které jsou nyní součástí sbírek VHÚ. Na dvoustraně Uchováme pro budoucnost je zobrazeno osm artefaktů, které pocházejí z Afghánistánu a jsou dnes rovněž uloženy ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha. Jde např. o motorku sebevražedného tálibánce, podomácku vyrobené kuchyňské předměty českých vojáků, vánoční stromeček z PRT Lógar nebo československý lehký kulomet ZB 30, který byl do Afghánistánu exportován v meziválečném období a v roce 2011 ho získaly nizozemské jednotky, načež byl předán českým vojákům.

Ženský element zastupuje rozhovor Příliš mnoho očí, které nevidí, ve kterém oční lékařka pplk. Veronika Poláčková hovoří o tom, jaká byla práce lékaře při nasazení v nemocnici na kábulském letišti. Matyáš Zrno, který byl v letech 2010/2011 vedoucí civilní části PRT Lógar, pak v textu Tak trochu jiná válka popisuje, s čím vším se civilní pracovníci setkávali při práci v Provinčních rekonstrukčních týmech.

V závěru magazínu A Report Afghánistán 2001-2021 je pietní dvoustrana, která jmenuje čtrnáct českých vojáků, kteří v Afghánistánu padli. Jejich památku připomínají také jména u Hrobu neznámého vojína v Národním památníku na pražském Vítkově.

Posledním materiálem v magazínu je dvoustrana věnovaná dramatickému odchodu českých vojáků, personálu velvyslanectví a afghánských spolupracovníků ze země na konci srpna 2021. Rychlý nástup Tálibánu zaskočil celý západní svět, pro armádu to ovšem znamenalo postarat se v řádu hodin o letecký most. Úspěšně se podařilo dopravit do bezpečí téměř dvě stovky lidí.