Za největší problém považuje neexistenci jednoho gesčního místa, které by problematiku veřejného opatrovnictví řešilo komplexně: „Veřejný ochránce práv apeluje už téměř 10 let na vládu, ať stanoví gestora pro oblast podpůrných opatření a ať neprodleně zahájí práci na zákonu, který by pomohl ochránit nejzranitelnější dospělé, zejména lidi s mentálním postižením, demencí či chronickým duševním onemocněním.“ Důsledkem je, že pro žádné z ministerstev není tato skupina lidí prioritou.

Na ombudsmana se obracejí lidé kvůli postupu veřejných opatrovníků, v případě pochybení ale neexistují sankční nástroje. Pokud pochybí „soukromý“ opatrovník, může soud rozhodnout o jeho odvolání. Nikoliv však u veřejného opatrovníka - tím je obec, ve které má opatrovanec bydliště. Bez toho, aby se opatrovanec odstěhoval nebo mu byla navrácena svéprávnost, se tedy nemůže veřejný opatrovník změnit. „Problém je to zejména u malých obcí, kde často opatrovnictví vykonává pouze jeden zaměstnanec nebo sám starosta či starostka. Proto navrhuji, aby v závažných případech mohl k ochraně opatrovance soud ustanovit opatrovníka jiného,“ doplňuje Šimůnková.