Pochybení některých ústavů a zařízení jsme obvykle dokázali velmi rychle napravit. Pokud však problémy vyplývaly například z nedostatku personálu, bylo často mimo naše možnosti prosadit účinné řešení. Obecně platí, že systém péče o ohrožené děti u nás neodpovídá úrovni dalších evropských států. Základním problémem je vysoký počet dětí v ústavní péči.

Chybí cílený tlak na umisťování dětí do alternativních forem péče, silnější práce s rodinou a předcházení momentům, kdy už zbývá pouze umístění dítěte do ústavní péče. Smutnou skutečností je jinde nevídané umísťování malých dětí do kojeneckých zařízení. V tom se v Evropě, bohužel, naprosto vymykáme.

Příklady pochybení, která jsme v posledních deseti letech napravovali: dětem byl umožněn styk s rodiči jen za odměnu; děti byly odděleny od svých sourozenců a nikdo se nevěnoval sociální práci k podpoře kontaktů s příbuznými a sanaci rodin; ne každé dítě mohlo alespoň jednou denně pobývat na čerstvém vzduchu; dětem byla kontrolována jejich soukromá korespondence (e-maily, sms, apod.).

Samotná ústavní péče skrývá několik systémových nedostatků. Péčí o ohrožené děti se zabývají tři rezorty, je rozdělena mezi státní správu a samosprávu a mezi státní a nestátní sektor. Aktuální situace je kritizována českými i zahraničními odborníky. Pravidelně na ni upozorňuje například Rada Evropy nebo Výbor pro práva dítěte OSN.

Jedním ze základních předpokladů nápravy je sjednocení systému péče o děti, o kterém se v České republice hovoří mnoho let bez konkrétního výsledku. O zajištění péče se aktuálně dělí Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a v případě malých dětí také Ministerstvo zdravotnictví. V praktické rovině pak má jedno dítě má na starost 7 – 10 různých osob. Tříští se odpovědnost i koordinace.

Náklady na péči o dítě:

• Pěstounská péče: zhruba 20 000,- měsíčně.
• Dětský domov: zhruba 25 000,- měsíčně.
• Diagnostický ústav: zhruba 45 000,- měsíčně.
• Kojenecký ústav: zhruba 45 000,- měsíčně.

Od roku 2006 provádí ochránce systematické návštěvy zařízení, kde se nacházejí osoby omezené na osobní svobodě. Posiluje jejich ochranu před mučením a jiným špatným zacházením. Plní tak úkoly národního preventivního mechanismu.

V České republice doposud nebyl zřízen dětský ombudsman a jsme jednou z posledních zemí EU, která tuto instituci nemá. Její zřízení doporučuje Výbor OSN pro práva dítěte. Veřejný ochránce práv tuto agendu naplňuje částečně v rámci svých kompetencí, které se však týkají jen některých aspektů práv dítěte a to především v oblasti ústavní péče nebo styků dětí s úřady.