Prvním odborníkem, který pacientům nabídl kryoléčbu celého těla, byl japonský revmatolog Toshiro Yamauchi. V roce 1978 začal léčit revmatoidní artritidu teplotou –175 °C. Rychle získal mnoho následovníků. Má taková léčba skutečně smysl? Je bezpečná? Rakouská organizace Medizin transparent provedla rešerši a vyhledala všechny dostupné studie na toto téma. Ty se zabývaly účinky u pacientů s různými pohybovými, kožními, nervovými a psychickými potížemi. Většina však sledovala příliš malý počet pacientů, často chybí jejich přesná diagnóza nebo anamnéza a nikdo se nesnažil zjistit, zda bylo zaznamenané zlepšení jejich stavu dlouhodobé. Ani o rizicích nejsou relevantní důkazy. Některé výzkumy okrajově zmiňují nepohodlí, hypertenzi, nevolnost, zhoršení vyrážky či promrzlou kůži. U teplot pod –100 °C lze také předpokládat nebezpečí podchlazení a omrzliny kůže či končetin.

Populární je chlazení celého těla u sportovců.  Svaly po tréninku odpočívají údajně lépe při velmi nízkých teplotách. Také se předpokládá, že chlad zlepšuje výkon. Zatím však nebylo prokázáno, že se jedná o něco více než příjemný odpočinek.

Jelikož dosud nevznikly dostatečně spolehlivé a srovnatelné vědecké výzkumy neexistuje jednotná metodika kryoprocesu. Nelze tedy přesně určit optimální dobu, teplota nebo frekvenci léčby. Bylo by samozřejmě zajímavé mít dostatečné důkazy o léčivých účincích mrazu. Lze si například představit, že by po snížení bolesti chladem, i když krátkodobém, bylo jednodušší provádět efektivnější fyzioterapeutická cvičení.

V roce 2016 soustředil svoji pozornost na kryokomory a mrazivé sauny americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. Upozornil, že žádné z těchto zařízení nebylo schváleno jako léčebné a nabízené účinky nebyly vědecky prokázány. Varoval také před možnými zdravotními riziky kryoterapie.