„Počet pacientů vyžadujících specializovanou léčbu v centrech se každoročně se zvyšuje. Mnozí onkologicky nemocní se díky moderní léčbě uzdraví, jiní přežívají déle a další nově diagnostikovaní pacienti neustále přibývají,“ popsal situaci prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr.h.c., předseda České onkologické společnosti. Ti z nich, kteří potřebují specializovanou nákladnou léčbu, jsou posíláni do center z ostatních pracovišť, která nemají statut KOC. Výsledkem je stav, kdy Komplexní onkologická centra nemají dostatek finančních prostředků pro léčbu všech potřebných pacientů. Onkologové si uvědomují, že finanční prostředky jsou omezené. Špatným řešením by bylo snížit úroveň poskytované onkologické péče mimo standardy běžně používané v Evropě se všemi důsledky. Dalším možným řešením je zvýšení platby za státní pojištěnce, nebo kdyby si lidé více platili levnou zdravotní péči a nákladná léčba by byla proplácena na základě solidarity potřebným. Nezbytná je ale úprava současného systému, v jehož rámci by financování onkologické péče v centrech mělo zohledňovat skutečné počty léčených pacientů. Místo toho jsou zdravotní pojišťovny ochotny hradit léčbu pouze do výše nákladů, které byly např. v roce 2009, a to bez ohledu na skutečný počet jejich pojištěnců, kteří léčbu v centrech potřebují a mají z ní jednoznačný prospěch. Pro optimální léčbu všech nemocných dle standardů péče jsou stávající finanční možnosti nabídnuté zdravotními pojišťovnami nedostatečné. Péče v onkologii je nejvíce deformována tím, že zatímco počet pacientů odeslaných do center vzrůstá, financování není založeno na úhradě nákladů na léčbu (ačkoliv tento způsob fungoval do roku 2009), ale paušálně. Z tohoto důvodu systém Komplexních onkologických center není schopen adekvátně zajistit dostupnost specializované péče, ale fakticky omezuje přístup pacienta k nejmodernější léčbě. „Většina pracovišť v ČR totiž není oprávněna poskytovat specializovanou nákladnou léčbu a některá z pracovišť, která ji poskytovat mohou a mají, nejsou schopna z finančních důvodů přijmout k léčbě další nové pacienty,“ vysvětlil prof. Vorlíček. Tvrzení, že nemocnice mají dostatek finančních prostředků, nebo že pojišťovny vše nakonec zaplatí, jsou zavádějící. Pojišťovny nejsou ochotny definovat na začátku roku, jakou péči si, kvalitativně a kvantitativně, pro své pojištěnce objednávají. „Nemocnicím poskytují pouze zálohové paušální platby, ke vzájemné dohodě dochází zpravidla až koncem roku, kdy nemocnice podepíší smlouvy a pojišťovny proplatí většinou jen část vykázané péče,“ řekl prof. Vorlíček.

Pokud do center přichází každoročně více pacientů, kteří potřebují specializovanou a nákladnou léčbu, pak je nezbytně nutné navýšení finančních prostředků pro tato pracoviště. Paušální hrazení nákladů bez ohledu na potřebu péče a bez ohledu na reálnou potřebu ze strany pacientů je v rozporu jak se zásadou solidarity, tak i stejného přístupu k péči. Systém zálohových plateb totiž znamená, že pracoviště nemůže léčit v daném okamžiku všechny pacienty, kteří léčbu potřebují. Zdravotní pojišťovny tímto přístupem současně znemožňují pacientům svobodnou volbu lékaře.