Pražský expres
Pojem „expresní vydání" znamená v těchto dnech, poté, co Dopravní podnik přestal vydávat klasické papírové kupony, spíše dobrý vtip než realitu. Volím proto metodu, obvyklou spíše na českých ambasádách na Ukrajině a ve Vietnamu a vysílám do Jungmannovy ulice svou přítelkyni. Ta mi po v 11 hodin dopoledne hlásí, že mohu zůstat v klidu. Opencard vydávají v sídle Pražské plynárenské pouze čtyři přepážky, ty navíc nerozlišují klienty, kteří se spokojí s čtrnáctidenní čekací lhůtou od těch, co si chtějí za „expres" připlatit 250 korun českých.
ZDE si prohlédněte FOTOGALERII Zbyňka Pecáka
Tři přepážky ze čtyř
Dvě hodiny poté po příjezdu na místo zjišťuji, že číslo není tak úplně přesné. Na jedné z přepážek místo čísla v pořadníku svítí pomlčky - zde se nepracuje. U jednoho ze stolků pak přítelkyně pomáhá neznámé paní se silným ruským akcentem s vyplňováním dotazníku. „Bohužel paní není jediná, funguju tu jako informační služba," informuje mě a podává formulář plus lístek s pořadovým číslem. Jak vidím, problém nemají jen lidé ze zahraničí, ale i důchodci, kteří nepoužívají internet. Slibované hostesky na místě prostě nejsou.
„Měly by tu být, ale zatím jsem je tady dnes neviděla, lidé se na nás obracejí s dotazy na Opencard a my jim nemůžeme pomoci," říká zaměstnankyně Pražské plynárenské. Zájemce o kartu totiž zjevně mate výdejní automat na pořadové lístky, kde Opencard figuruje mezi ostatními službami plynařů, to vše na modrém pozadí s logem PP. Proto oslovují zaměstnance jiné společnosti, když ta správná na místě žádné nemá.
Jak to jen dokázali?
„Já už tu čekám tři hodiny, naštěstí si ji už jedu jen vyzvednout," říká mi zachovalý šedesátník Miloš, se kterým trávím hovorem pomalu ubíhající čas. Podivuje se nad tím, že někdo v 21. století umí nahradit jednoduchý systém vydávání časových jízdenek mnohem složitějším, a to navíc za použití nejmodernější počítačové teechnologie. „Dřív to trvalo asi tak patnáct minut, vyřídit průkazku, u Opencard mi to i s dneškem dá možná sedm hodin," komentuje situaci ve výdejním místě.
Přepážka číslo pět i nadále zeje prázdnotou, zatímco mezi čekateli na Opencard panuje krásný pocit souznění a hrdosti na to, že jsou klienty čtvrté nejlepší MHD na světě. Společnými silami hypnotizujeme tabuli, na které jednotlivé úřednice vyvolávají čekající.
5P: Po první pětistovce přestávám počítat
Okolo třetí hodiny odpolední přicházím jako zázrakem na řadu. V očích slečny za pultíkem se dá vyčíst výraz naprosté odevzdanosti osudu. Snažím se zjistit příčinu. „Je to drsné, každý den po první pětistovce klientů přestávám počítat," vysvětluje svůj stav a já po chvilce čekání získávám nenápadnou červenou kartu. Během odchodu ještě pomáhám vyplnit dotazník trojici penzistů, čtvrthodinka strávená dobitím karty na jednom z prodejních míst, kde kupony pro Opencard řeší jen jedna přepážka ze dvou, je v porovnání se situací v Jungmannově jen slabým odvarem.
Předražený a v rozporu se zákonem
Pražský Dopravní podnik přestal vydávat časové kupony ke klasickým, papírovým legitimacím 13. listopadu tohoto roku. Téměř okamžitě poté se ve výdejních místech Opencard začaly tvořit několikahodinové fronty čekajících. Přetíženost výdejních míst a jejich zaměstnanců je v souvislosti s Opencard pouhým detailem. Karta se stala v očích Pražanů jakýmsi tmavě červeným pomníkem fungování předchozího vedení magistrátu. Podle auditorů je projekt za 800 milionů korun silně předražený.
Dle slov odstupujícího primátora Pavla Béma není mezi pražskými zakázkami jediná, která by proběhla byť jen na hranici zákona. O Opencard to už ale neplatí. Úřad pro ochranu osobních údajů potvrdil dřívější podezření, že sběr osobních dat, která provozovatel Opencard při pořizování požaduje uvést, je v rozporu se Zákonem o ochraně osobních údajů. Praze za to hrozí pokuta až 5 milionů korun.
K tématu:
Praha: Kvůli vydání opencard není nutné nikde čekat
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Mašek